Sylabus k řízeným konzultacím – 1. část:
V E Ř E J N Á P R E Z E N T A C E A R É T O R I K A
Záměr a cíl předmětu:
Předmět „Veřejná prezentace a rétorika“ je zaměřen na předání hlavních poznatků a
utváření dovedností z oblasti komunikace, které jsou potřebné pro přípravu a
provedení veřejné prezentace. Jedná se o znalosti týkající se tvorby struktury
prezentace, jazykových, hlasových, neverbálních i vizuálních prostředků, které
prezentaci tvoří či podporují. Cílem je vytvořit u posluchačů základ praktických
prezentačních dovedností pro různé typy veřejného vystupování a iniciovat zájem
posluchačů o upevňování a rozvíjení těchto dovedností. Posluchač je po absolvování
semestru schopen sám koučovat další utváření svých prezentačních dovedností
vhodným směrem.
Zápočet:
Osobní přednesení prezentace v rozsahu 5-6 minut. Tento časový rozsah je nutno
dodržet, a proto si, prosím, prezentaci předem natrénujte. Po 6 minutách bude
vystoupení ukončeno.
Prezentace může (ale nemusí) být doprovázena powerpointovými snímky, použitím
flipchartu či tabule.
Téma prezentace student zvolí (a upřesní si kontext) sám v rámci z těchto okruhů:
• Návrh nového volitelného předmětu pro náš studijní obor a zdůvodnění jeho
potřebnosti
• Můj pracovní (studijní) obor a zdůvodnění toho, proč by se mu měli věnovat i
druzí lidé
• Zhodnocení vlastního osobního rozvoje v posledních 3 letech
• Seznámení spolupracovníků s dílčí změnou pracovního postupu
• Představení a zdůvodnění zvoleného tématu bakalářské práce
Upřesnění tématu je možné konzultovat s vyučujícím. Pokud má student zájem
prezentovat na jiné téma, je nutno projednat a odsouhlasit konkrétní téma
s vyučujícím. Rozsah a další podmínky prezentace však musí být i v tomto případě
zachovány.
2
Obsah:
1. Veřejná prezentace jako jeden z typů komunikace a počátky rétoriky
1.1. Prezentace v kontextu sociální komunikace
1.2. Hlavní prvky veřejné prezentace
1.3. Rétorika
2. Příprava prezentace I.
2.1. Úvod - struktura přípravy prezentace
2.2. Cíl prezentace
2.3. Publikum - cílová skupina prezentace
2.4. Typy prezentací
3. Příprava prezentace II.
3.1. Struktura prezentace
3.2. Vnímání a pozornost posluchačů
3.3. Přesvědčování
4. Příprava prezentace III. - Vizuální podpora prezentace
5. Zátěžové situace, související s prezentací - tréma, problematické otázky a obtížné publikum
5.1. Stres a tréma
5.2. Improvizované vystoupení
5.3. Zvládání obtížného publika a reagování na otázky
6. Rétorika
6.1. Technika řeči
6.2. Jazykové prostředky mluveného projevu
7. Image prezentujícího - osobní vystupování při prezentaci
7.1. Vystupování prezentujícího
7.2. Zevnějšek prezentujícího
8. Mediální prezentace a další specifické typy veřejného vystupování
8.1. Média a kontakt s médii
8.2. Vystupování v médiích
8.3. Vybrané další druhy veřejných vystoupení
3
1. Veřejná prezentace jako jeden z typů komunikace a počátky
rétoriky
Cíl:
Vymezit pojmy „ veřejná prezentace“ a „rétorika“, jejich definiční prvky a vývoj.
Výkladový materiál:
1.1. Prezentace v kontextu sociální komunikace
Prezentace je jedním ze způsobů, jimiž se realizuje komunikace. Z psychologie a
sociologie si připomeňme, že komunikaci rozlišujeme:
• intrapersonální - člověk komunikuje sám se sebou
• interpersonální - komunikace s druhými lidmi
• veřejnou - komunikace většímu místně přítomnému okruhu příjemců (publiku)
• masovou - distribuce sdělení velkému počtu neadresných příjemců, kteří sdělení
přijímají v nestejném čase a místě.
Komunikace je procesem sdělování a vytváření významů. Prezentace, je jedním ze
způsobů, jakým se komunikace realizuje. Tzn., nejde pouze o sdělení obsahu,
informací, ale o působení na posluchače.
(doporučení: zopakujte si téma sociální komunikace z 1. ročníku předmět Aplikovaná
psychologie)
Předmětem našeho zájmu bude v tomto předmětu VEŘEJNÁ PREZENTACE A
RÉTORIKA, která je jednak jejím mocným nástrojem ale také zdrojem, z něhož se
dnešní prezentace vyvinula.
Veřejná prezentace v širším slova smyslu: osobní přednesení uspořádaného
sledu myšlenek na veřejnosti, při kterém se snažíme informovat, přesvědčit nebo
dokonce motivovat přehledné, zvládnutelné publikum.
Veřejná prezentace v užším slova smyslu: osobní přednesení uspořádaného
sledu myšlenek na veřejnosti, podporované vizuálními pomůckami, při kterém se
snažíme informovat, přesvědčit nebo dokonce motivovat přehledné, zvládnutelné
publikum.
4
Mediální prezentace
Vzhledem k úloze, kterou mají v našem současném životě média, se někdy veřejná
prezentace zaměňuje s mediální prezentací. I v předmětu „Veřejná prezentace a
rétorika“ se budeme, byť pouze okrajově, mediální prezentaci věnovat. Nepochybně
vystupující používají v obou typech prezentací obdobných zásad a poznatků.
Buďme si však vědomi, že mediální prezentace je samostatným typem prezentace a
má svoje specifika:
1. Sdělení se v případě mediální prezentace „lomí“ přes média. Cílovou skupinou
pro vystupujícího jsou zde jednak média (např. novináři), jednak posluchači,
diváci či čtenáři médií (např. občané, zaměstnanci).
2. Moment prezentace sdělení a jeho přijetí adresátem je prostorově a často i
časově oddělený.
3. Interakce mezi vystupujícím a adresáty jeho sdělení je omezená. Chybí zejména
zpětná vazba posluchačů řečníkovi.
1.2. Hlavní prvky veřejné prezentace
1. vystoupení má cíl - informovat, přesvědčit, motivovat
2. publikum (zvládnutelné) - tzn. chce nebo je jinak motivováno poslouchat
3. uspořádaný sled myšlenek - sdělení (složka verbální a neverbální)
4. kontext - okolnosti, čas, místo, podmínky
5. vystupující - osobně
6. (audio/vizuální pomůcky)
Typickými příklady veřejné prezentace jsou například porada, tisková konference,
přednáška, prezentace firmy či produktu. Specifickým případem je i mediální
prezentace.
I dialog může být prezentací (i když ne veřejnou) a proto při něm lze využít mnohé
poznatky a dovednosti, týkající se prezentace.
A naopak, má-li být prezentace úspěšná, měla by být dialogem, tzn., že bychom měli
navázat se svými posluchači vztah.
5
Jednotlivé prvky veřejné prezentace:
ad 1. cíl vystoupení
Cíl je klíčová kategorie přípravy a provedení prezentace. Nevíme-li, čeho chceme
prezentací dosáhnout, nemá smysl vystupovat. Podle cíle uzpůsobujeme další
součásti prezentace (prostředky, technika, argumenty, čas, délka atd.)
ad 2. publikum
Publikum je „klientem“ naší prezentace a proto bychom mu měli prezentaci
přizpůsobit. Při přípravě zvažme, komu budeme prezentovat, co ho zajímá, jakým
argumentům a pojmům rozumí a o čem ho potřebujeme přesvědčit.
Analýze cílové skupiny prezentace se ještě budeme věnovat v dalším textu.
ad 3. sdělení
Sdělení obnáší:
• myšlenky - obsah,
• význam, který jim přikládáme a postoj, který máme ke svému sdělení, ale i
k sobě sama.
Sdělení prezentujeme ve dvou formách:
• verbálně - terminologie, stylistika, jazykové a hlasové prostředky
• neverbálně - vzhled, sebejistota, postoj, gesta, mimika, pohled očí atd.
Důležité je nejen CO sdělujeme, ale také JAK to sdělujeme. Pro prvotní zaujetí
posluchačů je dokonce často důležitější JAK.
ad 4. kontext - okolnosti
Zvažme v jakém prostředí (prostorovém, fyzickém, ale i sociálním) se bude
prezentace odehrávat. Fyzické nepohodlí (zima/vedro, vydýchaný vzduch, špatné
osvětlení atd.) odvádí pozornost posluchačů. Čas zvažujme jak z hlediska délky
prezentace, tak volby vhodného času pro provedení prezentace.
ad 5. vystupující - řečník
Vystupující by měl mít v první řadě při své přípravě a vystoupení na zřeteli:
6
1. co, očekávají posluchači
2. co, je cílem prezentace
3. sebe,
a to i v případě, že se jedná o sebeprezentaci. Účinnější je vždy prezentace pojatá
z pohledu těch, jimž je určena, nikoliv jen toho, kde prezentaci tvoří. Posluchač je
řečníkův „zákazník“.
Přidaná hodnota veřejné prezentace je právě v osobním působení na posluchače.
ad 6. audio/vizuální pomůcky
Účinný prostředek na podporu obsahu prezentace. Zřetelná a stručná vizualizace
zesiluje účinek sdělovaného, zároveň však představuje riziko selhání techniky.
Osobnost vystupujícího nesmí být nikdy zastíněna prezentační technikou.
1.3. Rétorika
Veřejná prezentace souvisí úzce s rétorikou.
Rétorika = řečnické umění a nauka o řečnictví. Zabývá se jak samotným přednesem,
pamětí, tak i slovesnou podobou projevu a jeho zdůvodněním.
Počátky rétoriky sahají do starověkého Řecka. Poté, co byl v 5. století př. n. l.
uskutečněn demokratický převrat v Akragantu a Syrakusách na Sicílii, dostalo se
každému svobodnému občanovi práva veřejně vystupovat v záležitostech
občanských a politických. Tím vznikla potřeba učit se správně a přesvědčivě mluvit a
učení o tom, jak působivě formulovat myšlenky a získávat tak posluchače na svou
stranu – rétorika.
V tomto období se zrodilo učení o základních předpokladech ovládnutí rétoriky – o
přirozeném nadání, o ovládnutí rétorických pravidel a o praktickém cvičení. Dle
historických pramenů patřili k první učitelům rétoriky Korax a Teisias. Koraxova
učebnice řečnického umění se nedochovala. Teisias je autorem členění řeči na:
• úvod,
• vlastní stať (popis událostí + argumentace),
• závěr.
7
Autorem učení o členění řeči na jednotlivé části je Teodoros z Byzantia (konec 5.
století př. n. l.). Z jeho struktury (dispozice) vychází i řada současných prezentátorů
při své přípravě:
1. úvod (cíl a důvody vystoupení)
2. vyprávění (sdělení faktů)
3. upřesnění (souvislosti mezi uváděnými fakty)
4. argumentace (uvádění podporujících důkazů či argumentů
vyvracejících protivníkovy názory)
5. reagování na námitky
6. závěr a shrnutí
Většina rétorických žánrů se rozvinula již v předaristotelovském období (Aristoteles
384 - 324 př. n. l.). Rozlišovaly se řeči oslavné, politické a soudní. Slavnostní řeči se
nazývaly panegyriky a útočné filipiky (podle Démosthenových útoků na
makedonského krále Filipa).
Aristoteles, žák Platónův, který tvrdil že, skvělým se rétor může stát pouze, stane-li
se filozofem, je významnou postavou ovlivňující řečnické umění. Aristoteles pokládá
rétoriku za umění, dovednost a návod, jak přistupovat k určitému okruhu jevů a
událostí. Účelem rétoriky je podle něho prakticky napomáhat směřování k pravdě a
napomáhat hledání důkazů pro pravdu. Rétorika je dle něho nástrojem, který je
řečníkovi k dispozici.
Rétorika se dále vyvíjela v období helénistické říše a Říma, kdy se zařadila mezi
sedm svobodných umění vyučovaných na helénistických školách.
Nejznámějším řečníkem byl v této době Marcus Tullius Cicero (106 - 43 př. n. l.).
Jeho soudní řeči byly díly působícími jak na rozum, tak city posluchačů. Kromě
obsahové výstavby řeči zdůrazňoval Cicero rovněž potřebu rytmu v řeči.
Podle Cicerona je úkolem řečníka:
1. najít téma a zdůvodnění řeči,
2. rozdělit téma a uspořádat argumenty,
3. stanovit správnou slovesnou podobu svého projevu,
4. uchovat připravenou řeč ve své paměti,
5. působivě ji přednést (hlasová kultura i doprovod tělesnými pohyby).
8
Také v dalších epochách vývoje společnosti představovala rétorika důležitou složku
lidské vzdělanosti.
Ve středověku nahradila řečtinu, jakožto jazyk učenců, latina. Středověká rétorika se
stala naukou o rozboru hotového díla. Řečníkem byl univerzitní mistr nebo kazatel,
který prezentoval jediný správný výklad textu.
Výuku rétoriky v Čechách rozvinuly kroužky vzdělanců za vlády Karla IV.
Oživení zájmu o rétoriku, jak v praktickém užití, tak v tvorbě psaných učebnic
přineslo období humanismu a renesance (konec 15. století - 18. století).
K významným autorům patří např. Erasmus Rotterdamský. Z českých jmenujme pak
např. Bohuslava Balbína (1621 - 1688), který sepsal své zkušenosti z výuky na
jezuitských školách v Čechách nebo autora česky psané učebnice rétoriky Jana
Blahoslava (1523- 1571).
Významným učitelem a propagátorem rétoriky byl v Čechách J. A. Komenský (1592 -
1670). Mluvené řeči se věnuje např. v česky psaném díle „Zpráva a naučení o
kazatelství“).
V 19. století se stává rétorika stále více součástí výchovy společenské elity ke
správnému používání jazyka. Existují však i názory proti vyumělkované rétorice,
které praví, že se jedná o umění „přemlouvající“ nikoliv „přesvědčující“. U nás
vychází v roce 1820 Jungmannova „Slovesnost“ (česká systematická učebnice
výmluvnosti).
Ve 20. století ztratila rétorika svou celistvost a rozpadla se na dílčí obory. Postupně
začala mizet z programů středních i vysokých škol, začaly se však vyvíjet nové obory
jako je teorie komunikace, reklamy a marketingu, které zkušenosti rétoriky využívají
pro své aktuální cíle. Koncem 20. století a začátkem 21. století zájem o výuku
rétoriky znovu ožívá.
(podrobněji jednotlivá období vývoje rétoriky v historii – viz literatura M. Maříková,
Rétorika, část 1)
9
Shrnutí:
Veřejná prezentace je osobním přednesení uspořádaného sledu myšlenek na
veřejnosti, při kterém se snažíme informovat, přesvědčit nebo dokonce motivovat
přehledné, zvládnutelné publikum. Při veřejné prezentaci zpravidla používáme na
podporu svého sdělení vizuální pomůcky. Poznatkům, týkajícím se veřejné
prezentace položila základ rétorika. Dnes je rétorika zpravidla vnímaná jako umění
působivého jazykového a hlasového projevu. Je to však komplexní nauka o řečnictví,
která se zabývá nejen přednesem, ale i pamětí, jazykovou stylizací projevu,
strukturováním tématu a argumentací.
Při veřejné prezentaci bychom si vždy měli stanovit cíl prezentace a podle publika
volit cestu k jeho dosažení. Použitá technika nesmí zastínit osobnost řečníka.
Pamatujme, že příprava prezentace trvá obvykle několikrát déle než prezentace
samotná.
Doporučená literatura:
HOSPODÁŘOVÁ, I.: Veřejná prezentace. Praha, EXPERTIS, 1997 (kapitola 2)
HIERHOLD, E.: Rétorika a prezentace. Praha, GRADA 2005. (úvod a kap. 1)
MAŘÍKOVÁ, M.: Rétorika. Manuál komunikačních dovedností. Praha,
PROFESSIONAL PUBLISHING 2002 (1. část)
10
2. Příprava prezentace I.
Cíl vystoupení, různé typy vystoupení a analýza publika
Cíl:
Kapitola si klade za cíl vštípit studentům prioritní vnímání cíle prezentace jako
důležitého východiska její přípravy. Studenti zde dál získají návod k náhledu na
cílovou skupinu či skupiny prezentace a seznámí se s kriterii jejího analyzování.
Cílem kapitoly je i charakteristika vybraných typů prezentací, což budoucí
prezentátory upozorní na potřebu zohlednit při přípravě prezentace situaci, pro kterou
je prezentace určena.
Výkladový materiál:
2.1. Úvod- struktura přípravy prezentace:
KDO?
(kdo jsem – v jaké pozici budu vystupovat)
CO?
(co budu sdělovat)
KOMU?
(komu je sdělení určeno)
JAK?
(jakou formu využiji)
ČEHO?
(čeho chci sdělením dosáhnout)
DŮSLEDKY?
(jaké budou důsledky sdělení)
NECHTĚNÉ
(nevědomé)
CHTĚNÉ
(vědomé)
PROČ?
(co je cílem prezentace)
11
2.2. Cíl prezentace
Cíl je klíčová kategorie pro přípravu a provedení prezentace. Pomáhá (jako kompas)
rozhodnout se v jednotlivých otázkách přípravy, jakou cestu zvolit.
Obecně cílem prezentace může být:
• informovat
• přesvědčit
• motivovat k jednání
(nebo kombinace těchto variant)
První úvaha při přípravě prezentace by měla být věnována otázce PROČ? budu
vůbec vystupovat, tzn.:
• Co má být výsledkem mé prezentace?
• Čeho chci dosáhnout?
nikoliv: „Co jim budu říkat?“
Poznámka: rozlišujme cíl = „plánovaná a kontrolovatelná změna ve vnějším světě“ a
úkol = „uložím si provedení určité činnosti“. Cíl znamená orientaci na výsledek. Úkol
na činnost.)
Příklad cílové formulace:
• Přesvědčím publikum, že náš úspěch je založený na kvalitě našich produktů
• Získám zájem posluchačů o novinky naší firmy (což vyjádří předáním své adresy
do seznamu zasílání novinek) atp.
Cíle stanovujme náročné, ale realistické (jasné a ověřitelné). Ne vše je možné
dosáhnout na jeden krok! Možná bude zapotřebí více prezentací s postupně se
vyvíjejícím cílem.
Prezentace může mít svůj cíl oficiální (viz výše) a dále cíl skrytý. Např. být pozván na
další konferenci, získat vyjádřené uznání člena představenstva atp.
Objektivně existujícím výsledkem prezentace je také dojem z osobnosti prezentátora.
Samovolným působením tak může vzniknout výsledek chtěný i nechtěný. Naplánujte
proto i tento výsledek jako cíl prezentace.
12
Rozlišujeme 3 typy cílů prezentace:
• oficiální
• skrytý
• osobní
(Podrobnosti k problematice cíle prezentace viz literatura:
HIERHOLD, E.: Rétorika a prezentace. Praha, GRADA 2005. (kap. 6)
HOSPODÁŘOVÁ, I.: Veřejná prezentace. Praha, EXPERTIS, 1997 (kapitola 3.1.1.)
Po prezentaci vždy své vystoupení vyhodnoťte - umožní to zdokonalit další
prezentace a snížit působení trémy. Hodnoťte svůj výkon, snímky, prostředí,
argumentaci, interakci s posluchači a také měřitelné výsledky prezentace - např.
počet kontaktních adres nebo objednávek.
(Podrobnosti k problematice vyhodnocení prezentace viz literatura:
HOSPODÁŘOVÁ, I.: Veřejná prezentace. Praha, EXPERTIS, 1997 (kapitola 3.3.)
2.3. Publikum - cílová skupina prezentace
Pro účinnou prezentaci a její provedení je potřebné znát své publikum a umět jej
analyzovat. Posluchači jsou naši „zákazníci“ a pokud se nebudou cítit naším
„produktem“ - prezentací zaujati a nebude pro ně mít užitek, efekt prezentace bude
nízký.
Posluchač si klade otázku: „Co to znamená pro mě?“. Zajímejme se o jeho zájmy.
Zpravidla se týkají: zdraví, jistoty, moci, úspěchu a peněz.
Zvažme vždy, jaké jsou u posluchačů či jednotlivých podskupin skupiny posluchačů:
• pozadí, zájmy, obavy - jaké jsou nejdůležitější motivy, které působí na tuto
skupinu
• postoj k tématu prezentace a k prezentujícímu
• otázky a námitky, které můžeme u posluchačů očekávat
• profesní zájmy (např. kvalita produktu, poměr nákladů a užitné hodnoty aj.)
• osobní zájmy (osobní důležitost, jistota pracovního místa, zajištění příjmu,
udržení své moci)
• finanční omezení (reálný rozpočet, kompetence rozhodnout)
13
• osobní omezení (předsudky, stávající závazky, soulad s vlastní společenskou
rolí)
Přiblížit cílovou skupinu si můžeme také formulací nějakého typického výroku. Např.
„Musíme udržet pracovní místa“.
Čím různorodější cílová skupina je, tím složitější analýza posluchačů bude.
Základní pravidla:
• zapomeňte na to, co a jak byste rád prezentoval vy sám!
• posluchače zajímá to, jaký dopad bude mít prezentovaná informace na ně
samotné.
• analyzujte potřeby a zájmy posluchačů a přizpůsobte jim svou prezentaci.
• v případě nehomogenní skupiny posluchačů se zaměřte na nejdůležitější
osobu/podskupinu ve skupině
Při analýze posluchačů bychom neměli zapomenout vytěžit tyto hlavní
informační zdroje:
• kolegové, kteří před tímto publikem již prezentovali,
• osoby z očekávaného publika, které blíže znáte,
• informační materiály všeho druhu: výroční zprávy, tisk, reklamní materiály,
webové stránky aj.,
• zadavatel, popřípadě ten, kdo vás pozval přednášet nebo prezentaci
zorganizoval.
Není možné znát všechny své posluchače osobně. Někdy dopředu informace o
publiku neexistují. Zpravidla však víme, či dokážeme odhadnout alespoň základní
charakteristiky cílové skupiny:
• muži / ženy / smíšená skupina
• odborníci / laici
• věkově mladší / věkově starší
• manažeři / specialisté
• co je spojuje či rozděluje
• jejich vztah k tématu prezentace je pozitivní / negativní
14
Analýza cílové skupiny pomůže nejen při přípravě prezentace, ale připraví
prezentátora také na otázky kritického charakteru a námitky, s nimiž se může téměř
vždy při samotné prezentaci setkat.
Následující body slouží k podrobnější analýze posluchačů před důležitou
prezentací:
• odborné zaměření a zázemí,
• stav znalostí,
• důvody účasti na akci,
• postoj k tématu, prezentujícímu, ke společnosti,
• upřednostňované a akceptované informační prostředky,
• očekávaný standard prezentace,
• předsudky, zažité stereotypy, obavy,
• tabuizovaná a choulostivá témata,
• flexibilita v přijímání nových informací a ochota měnit názor na věci.
Pokud nastane situace, kdy musíte prezentovat téměř bez přípravy, proveďte
alespoň bleskovou analýzu svého budoucího publika:
• „Jaké znalosti mohu u svých posluchačů předpokládat?“
• „Proč právě mé informace by měly být pro toto publikum důležité?“
• „Jaké informace potřebuje tento okruh posluchačů, aby pochopil význam mé
prezentace?“
Ať už je výsledek analýzy publika jakýkoliv, případně pokud jej nelze provést, mějte
na paměti následující doporučení:
Čeho si posluchač cení:
• prezentace je orientovaná na jeho potřeby = užitek pro posluchače,
• jednoduché, srozumitelné informace,
• používání krátkých vět,
• dobrá viditelnost a slyšitelnost,
• přehledná struktura - obsahová i významová,
• stručné, precizní informace,
15
• průběžná shrnutí a záchytné body pro udržení pozornosti,
• nové, zajímavé myšlenky a skutečnosti,
• jasně zdůvodněná rozhodnutí a návrhy,
• odborné výrazy jsou uváděny s vysvětlením či překladem,
• fakta podložená citáty a prohlášeními, důkazy a argumenty,
• emotivní povzbuzení a inspirace,
• přiměřené gestikulace a udržování očního kontaktu,
• interakce s publikem, např. možnost kladení otázek, udržování pozornosti
publika atd.
Co posluchač odmítá:
• chybějící užitek z prezentace, žádný vztah k jeho potřebám,
• složité informace přeplněné detaily,
• malá písmena při využívání flipchart či dataprojektoru,
• přílišné množství grafů a tabulek s čísly,
• nesrozumitelnost hlasu, monotónní a bezvýrazné podání,
• chybějící či nepřehledné členění obsahu,
• rozvláčné formulace, které nic neříkají,
• tok informací (nerozčleněných) a náhlé zakončení,
• otřepané a nevýznamné informace,
• odborný slang, nesrozumitelné zkratky,
• nepodložená tvrzení a názory vydávané za skutečnosti,
• lichocení, pochlebování, ironii, aroganci, poučování,
• monolog o vlastních zájmech přednášejícího,
• chybějící oční kontakt,
• těkající, nebo strnule zahleděný pohled,
• nervózní přecházení z místa na místo nebo naopak strnulé postávání na
jednom místě,
• ruce za zády nebo sepjaté před sebou,
• přílišné čtení z připravených poznámek,
• vyrušování drobnými předměty (klíče, tužka, pohrávání si s ukazovátkem aj.),
• časté upravování či potahování částí oděvu nebo upravování vlasů, šperků aj.
16
2.4. Typy prezentací
K veřejné prezentaci může docházet v různých typech sociálního kontaktu. Podle
druhu tohoto kontaktu se prezentace liší v délce, propracovanosti, použitých médiích,
stupni emocionality apod. Následující přehled nepodává vyčerpávající přehled typů
veřejných prezentací, avšak upozorňuje na specifika jednotlivých typů, od kterých lze
odvodit doporučení pro přípravu dalších prezentací.
(Podrobnosti viz literatura HIERHOLD, E.: Rétorika a prezentace. Praha, GRADA
2005. (kap. 2)
Pracovní jednání (meeting, neformální schůze, porada)
Okruh účastníků tvoří řada osob v přibližně stejném či blízkém postavení, které se
navzájem znají. Předmětem jednání je nějaký věcný problém, jeden z účastníků
podává návrh na jeho řešení, případně moderuje diskusi. Převahu mají zpravidla
věcná sdělení. Jedná se zpravidla o informativní prezentaci či prezentaci, která má
motivovat k dalšímu řešení určitého problému.
Projednání, posouzení projektu
Účastníci jsou obvykle vedoucí projektu a spolupracovníci, často i externí poradce či
dodavatel. Předmětem je probíhající projekt. Cílem jednání je informace o
dosavadním postupu a přijetí dílčích etapových rozhodnutí.
Prezentace (formální) před představenstvem
Účastníky jsou vysoce postavení vedoucí pracovníci. Cílem je například získání
souhlasu s probíhajícími aktivitami a s plánem pro příští obchodní rok. Prezentace by
měla mít vhodnou úroveň podrobnosti.
Odborná přednáška (někdy též referát)
Účastníky jsou kolegové zhruba na stejné úrovni (například při sympoziích). Cílem je
sdělit aktuální dosažené výsledky odborné (vědecké) práce ostatním. Lze použít
odborný jazyk a počítat s obdobnou znalostní úrovní posluchačů a řečníka. Vždy
však zvažme, nakolik jsou sdělované informace pro auditorium nové a podle toho
volme slovník, rychlost postupu v tématu i frekvenci shrnujících komentářů.
17
Motivační konference
Pro některé oddělení, oblast nebo pro celou firmu se připravuje informace o aktuální
situaci nebo o problému v dané organizaci. Vystupujícími jsou osoby odpovědné za
příslušné oblasti či vrcholové vedení firmy. Cílem je vytýčení strategických oblastí
dalšího života firmy, případně vyhlášení různých změn. Může být doprovázena
bohatou multimediální či alespoň vizuální podporou.
Obchodní prezentace
Potenciálním zákazníkům se představuje co možná nejvíce atraktivním způsobem
určitý produkt nebo organizace. Prezentovaný objekt by se měl posluchačům jevit
jako obzvláště zajímavý.
Oficiální stanovisko pro veřejnost
Novináři, členové občanské iniciativy nebo účastnící exkurze do podniku jsou
informováni o stanovisku podniku nebo určité instituce. Prezentátorem bývá někdo
z vedení, cílem akce je akceptace přednášeného stanoviska.
Popularizační přednáška
Přednášejícím je odborník v dané oblasti. Posluchači jsou zainteresovaní laici. Cílem
vystoupení je podat složité téma co nejvíce prostým, populárním způsobem a
motivovat přítomné ke změně vlastního chování.
Panelová prezentace
V rámci kongresu jsou určitá témata zpracovaná na vystavených panelech tak, aby si
kolemjdoucí mohli učinit představu o tom, jestli je téma zajímá. Autor provází
v předem oznámeném čase zájemce kolem panelů a je jim po určitou dobu
k dispozici pro případnou diskuzi. Panel (plakát) má vzbudit pozornost a stručně
informovat o prezentované tematice. Ve fázi vlastní prezentace podporuje panel
verbální sdělení.
18
Školení, seminář
Předmětem je přenos poznatků a vědomostí na přímo nebo nepřímo motivované
dospělé osoby. U tohoto typu prezentace je k dispozici zpravidla delší doba a lze
využít i další metody vzdělávání. Problematická bývá motivace posluchačů
k přijímání tématu. Skupina je však zpravidla relativně homogenní z hlediska svých
potřeb či očekávání - očekává praktický přínos pro svou práci.
vložit odkaz: prostudujte obvyklý časový rozsah, frekvenci střídání snímků a velikost
publika v literatuře: (podrobnosti viz literatura HIERHOLD, E.: Rétorika a prezentace.
Praha, GRADA 2005. (kap. 2)
Typ prezentace
Délka prezentace
v minutách
/obvyklá/
Okruh
posluchačů
/obvyklý/
Minut na 1
snímek
/orientační/
ideální maximální
1. Pracovní porada 30 60 5-10 5
2. Porada k projektu 20 40 5-10 2
3. Zasedání
představenstva
10 30 5-10 3
4. Odborná přednáška 30 45 10-50 1
5. Motivační konference 20 30 15 a více 1
6. Prodejní prezentace 15 30 5 a více 2
7. Oficiální stanovisko 5 15 10 a více podle tématu,
často se
nepoužívá
8. Popularizační
přednáška
30 45 10-50 2
9. Panelová prezentace 5 15 5-15 používá se
panel
10. Školení - - 10-30 5
19
Shrnutí:
Při přípravě prezentace je vhodné postupovat podle následující struktury:
• proč budu vystupovat - čeho chci prezentací dosáhnout
• v jaké roli vystupuji
• komu je prezentace určena
• jakou formu a prostředky zvolím
• jaké budou důsledky sděleného
Obecně cílem prezentace může být:
• informovat,
• přesvědčit,
• motivovat posluchače k jednání.
Analýzu posluchačů můžeme provést podle základních demografických hledisek
(pohlaví, věk atd.) ale především bychom měli mít na zřeteli otázku potřeb, zájmů a
omezení publika. Věnujme proto větší pozornost užitku prezentace pro posluchače,
nikoliv tomu, co všechno bychom jako prezentátoři rádi sdělili.
Jednotlivé typy prezentací se liší především podle cíle prezentace, cílové skupiny
/publika/ a dále podle času, který na prezentaci máme a podle prostředí, ve kterém
prezentace probíhá.
Doporučená literatura:
HOSPODÁŘOVÁ, I.: Veřejná prezentace. Praha, EXPERTIS, 1997 (kapitola 3.1.1. a
3.1.2.)
HIERHOLD, E.: Rétorika a prezentace. Praha, GRADA 2005. (kapitola 2, 5 a 6)
20
3. Příprava prezentace II.
Struktura prezentace
Cíl:
Kapitola přináší doporučení, týkající se strukturování obsahu prezentace. Studenti se
seznámí s funkcí jednotlivých částí prezentace. Pozornost je v této kapitole věnována
i vysvětlení toho, jak posluchači vnímají sdělované informace a jak je lze přesvědčit.
Studenti si zároveň ozřejmí, jak tyto informace použít při tvorbě prezentace, pro
vzbuzení zájmu posluchačů a při gradaci argumentů.
Výkladový materiál:
3.1. Struktura prezentace
Aby bylo možné téma strukturovat, je potřeba stanovit obsah prezentace. Máme
zadané téma, máme cíl a minimálně rámcovou představu o cílové skupině
posluchačů. Nastává chvíle stanovit konkrétní obsah prezentace.
Je vhodné si formou brainstormingu či myšlenkové mapy vytvořit okruh bodů, které
by mohly obsah prezentace tvořit. V této fázi se nemusíme nijak omezovat.
Poté nastává fáze třídění a vyškrtávání. Byť jsme v úvodní (brainstormingové) fázi
přípravy obsahu prezentace formulovali řadu skvělých myšlenek, je třeba použít do
prezentace jen některé - ty hlavní. Opět si připomeňme cíl prezentace a podle toho
se rozhodujme, co k němu vede.
Z hlediska obsahu prezentace a stanovení hlavních bodů platí: „Méně je zpravidla
více“. Ne vše, co o tématu prezentace víme, potřebují vědět i naši posluchači.
Prezentace je v zásadě monotematické vystoupení a hlavní body by měla mít 3,
maximálně 5.
Základní struktura prezentace je:
0. pozdrav, oslovení, představení
1. úvod
2. hlavní sdělení (stať)
3. shrnutí a závěr
4. poděkování za pozornost
21
ad 0. pozdrav, oslovení a představení
Pozdrav může být obvyklý i méně standardní. Záleží na cílové skupině, denní době a
celkové atmosféře. Pokud nás publikum zná, nemusíme své jméno opakovat.
Představení by mělo být pokud možno stručné. Jméno se uvádí bez titulů. Funkce
prezentujícího se obvykle uvádí na první straně prezentace.
V oslovení posluchačů bychom měli zahrnout jak muže, tak ženy, případně speciálně
přivítat vysoce postavené hosty v publiku.
ad. 1. úvod
Úvod a závěr prezentace je vhodné se naučit vždy nazpaměť. Nenadálá příhoda
nebo nervozita vás pak nevyvedou z konceptu.
Úvod je jakousi anotací, které bývají na začátku článků či na záložce knížek, podle ní
se rozhodujeme, zda budeme číst dál či nikoliv.
Úvod má dvě propojené funkce:
• zaujmout - posluchač získá či ztratí zájem během prvních cca 3 minut. Můžeme
použít např. poutavý či výrazný nadpis, titulek.
• seznámit s obsahem prezentace - říci o čem prezentace bude
ad. 2 stať - hlavní sdělení
Důležité je, aby řečník téma znal a ovládal danou problematiku.
Stať obsahuje:
• informace
• argumenty
V této hlavní části prezentace uvádíme svá tvrzení či popis problematiky. Dokládáme
je důkazy, argumenty, výsledky průzkumů, příklady či zkušenostmi. Pozor, ani zde
není dobré zahltit posluchače příliš velkým množstvím dat. Zvažme, kolik publikum o
tématu ví, co pro něj může být nové a kolik nových informací je schopno vstřebat.
Všichni trpíme záplavou informací, a proto je potřebné zredukovat své sdělení na
racionální minimum.
22
ad. 3. shrnutí a závěr
Pro působivé vyznění prezentace má závěr nezastupitelnou roli. Závěr nesmí vyznít
do ztracena. Je tím, co si zpravidla posluchači odnášejí jako hlavní poselství
prezentace. Proto v závěru stručně a přehledně shrnujeme hlavní myšlenky
prezentace, aneb říkáme, co jsme řekli. Ve shrnutí uvádíme hlavní myšlenky,
v závěru přidáváme výzvu či 2 - 3 „lidské“ věty (může to být i emocionální apel)´.
ad 4. poděkování za pozornost
Standardní součást prezentace, která je vyjádřením respektu k publiku a dává také
signál o tom, že jsme připraveni odpovídat na dotazy.
Strukturu prezentace můžeme zjednodušeně vyjádřit schématem „3xŘ“.
• Řekni, co Řekneš,
• Řekni to,
• Řekni, cos řekl
Nebojme se opakovat, nejlépe jinými slovy (parafrázovat). Posluchači
pravděpodobně neudrží pozornost 100% času prezentace a tak alespoň v některé
části naši myšlenku zachytí. Proto je důležité, aby prezentace měla jen několik málo
hlavních bodů (3-5).
Mít zažitou a připravenou uvedenou strukturu prezentace je důležité také proto, že
když jste nuceni prezentaci zkrátit či prodloužit, víte, kde tak můžete učinit. Pro
dokonalou přípravu a ověření toho, že máme v prezentaci právě to správné penzum
informací, si v rámci přípravy můžete vždy zkusit prezentaci zkrátit na 5 minut, při
zachování struktury úvod - stať - závěr.
(Inspirativní strukturu informativní a přesvědčovací prezentace naleznete v literatuře
(HIERHOLD, E.: Rétorika a prezentace. Praha, GRADA 2005. (kapitola 7 až 10)
23
Struktura informativní prezentace:
1. pozdrav, oslovení a představení se
- navázání kontaktu s posluchači.
2. organizační záležitosti:
- jak dlouho bude prezentace trvat (čas),
- v případě delší prezentace rozvržení přestávek,
- prostor pro dotazy,
- další organizační záležitosti.
3. úvod - hlavní body tématu:
- sdělíme hlavní body, o kterých budeme hovořit, jejich význam a zdůvodnění.
Uvádíme stručný informativní přehled bodů prezentace (tyto body by měly
vzájemně souviset, podporovat se, či předkládat myšlenkový rozpor, který
v závěru rozhodneme. Nejedná se o izolované, jakékoliv body!):
A ……………………………
B ……………………………
C ……………………………
- můžeme také v úvodu sdělit, čím se nebudeme zabývat.
4. stať - prezentování:
- samotné sdělení, rozbor jednotlivých bodů prezentace:
A ……………………………
B ……………………………
C ……………………………
5. shrnutí:
sdělíme hlavní body, o kterých jsme hovořili (krátce) a sdělíme, co z těchto bodů
vyplývá pro naše posluchače:
A ……………………………
B ……………………………
C ……………………………
6. závěr:
- poděkujeme za pozornost
- dáme prostor pro dotazy a diskusi,
- po zodpovězení dotazů ukončíme svůj projev v pozitivním tónu a
rozloučíme se.
24
Struktura přesvědčovací prezentace:
Pokud chceme svoji prezentací posluchače přesvědčit, musíme mu předložit řešení
problému tak, aby pro něj bylo použitelné. Je potřeba posluchačům ukázat, že daný
problém je třeba skutečně řešit, a že nejvhodnější k jeho řešení bude váš návrh.
Nikdy ale nezačínejte přesvědčování svým návrhem – začněte vždy problémem
cílové skupiny.
Každá přesvědčovací prezentace musí vyústit do akčního návrhu.
PROBLÉM → ŘEŠENÍ
Argumenty je potřeba účinně strukturovat. Níže uvedená struktura vám pomůže při
sestavování přesvědčovacího typu prezentace, která je orientovaná na konkrétní
cílovou skupinu.
1. pozdrav, oslovení a představení se
2. organizační záležitosti
úvod:
3. téma a popis situace – jak vypadají fakta/problém:
- krátce popište problém a co je pro něj charakteristické a kritické
- je vhodné jej vyjádřit titulkem, který souvisí s tématem, ale není
jednoznačně průhledný, např. „Informační frustrace“.
stať:
4. negativní důsledky, které bude neřešení problému mít:
- posluchači již akceptovali existenci problému, teď je potřeba ukázat jim, co
nastane, nebude-li problém řešen
5. návrh řešení problému:
- nejprve jen naznačte směr, kde lze nalézt řešení, ale neprozrazujte váš
návrh. Tím připravíte posluchače a získáte si jejich předběžný souhlas s
tímto naznačeným směrem řešení. Pak teprve vyslovte váš návrh řešení.
6. pozitivní výsledky, které řešení přinese:
- uveďte svůj návrh do vztahu k zájmům svých posluchačů – co jim váš návrh
přinese.
7. návrh konkrétních opatření a příštích kroků:
- nyní vstupuje do hry cíl. Co konkrétně mají posluchači nyní udělat.
závěr:
8. řešení
25
- shrnutí opatření k řešení a popis cílového stavu, který tím bude dosažen
- opět možno vyjádřit titulkem, symbolizujícím řešení, který však rezonuje
s popisem problému v úvodu, např. „Informační pohoda“.
rozloučení se a poděkování za pozornost
3.2. Vnímání a pozornost posluchačů
Co publikum vnímá, jak udržet jeho pozornost v průběhu prezentace a jak dosáhnout
toho, aby si posluchači z prezentace zapamatovali to, co prezentátor zamýšlel?
Připomeňme si obsah pojmů pozornost, bdělost, paměť a vnímání (percepce). Viz
též předmět Aplikovaná psychologie (1. ročník).
Pozornost
Pozornost znamená soustředěnost a zaměřenost duševní činnosti na určité objekty nebo
děje.
Bdělost
Bdělost určuje, jak dlouho dokážeme věnovat pozornost určitým podnětům, než začneme
dělat chyby.
Paměť
Paměť představuje schopnost přijímat, podržet a znovu vybavovat minulé vjemy.
Vnímání
Odrážení reality prostřednictvím smyslových orgánů. Vnímání je ovlivněno postoji, emocemi,
zájmy, hodnotami, očekáváními a dosavadní zkušeností.
Posluchači z prezentace často vnímají anebo si zapamatují jen malé množství
informací. Je to způsobeno těmito faktory:
- individualita posluchače (dáno dědičností, osobnostními vlastnostmi, znalostmi,
návyky, postoji, předsudky),
- výběrovost vnímání,
- nedokonalé naslouchání,
- přehlcení informacemi.
26
Pozornost
Většinou se nedokážeme naplno soustředit déle než půl hodiny. Principem upoutání
pozornosti je změna. Obvykle se „změnu“, prvek na upoutání pozornosti doporučuje
zařadit po 10 minutách. Není však dobré, aby šlo jen o samoúčelnou změnu za
každou cenu.
Dalším faktorem, který by měl brát prezentátor v úvahu, je asociativní charakter
lidského myšlení. Tzn., že atraktivní podnět může odpoutat pozornost posluchače od
předmětu prezentace.
Pozornost v průběhu času kolísá. Upoutat ji dokáže něco, co se na pozadí ostatního
děje odlišuje. Hlas, zvuk, obrázek, překvapivý argument, otázka, uvedení protinázoru
apod.
Pro upoutání pozornosti je důležitý první dojem (proto jsou klíčové první 3 minuty
prezentace). Posluchači zpravidla nemají potřebné návyky či momentální ochotu
k naslouchání. Rychle hodnotí a nevěnují se obsahu. První dojem se z 93 % opírá
především o neverbální signály. Vliv obsahu slov na první dojem, který se vytváří
během prvních cca 3 minut kontaktu, je pouze 7procentní.
To způsobuje, např. to že:
- posluchači si snadněji vytváří sympatii k někomu kdo je jim podobný, kdo
hovoří „stejným jazykem“,
- posluchači rychle hodnotí formu a teprve pokud je zaujme, věnují
pozornost obsahu,
- posluchači si rychle mluvčího „zatřídí“ a pak obtížně mění názor.
Osobnost mluvčího by měla posluchače upoutat přirozeností, kompetentností a
příjemným vystupováním. Vylepšujme své silné stránky, mysleme na své
posluchače, ale zůstaňme sami sebou. Osobitost zaujme víc, než univerzální
studená dokonalost.
Prostředky pro upoutání pozornosti - z hlediska formy
Tomu jak pracovat s hlasem budeme ještě věnovat pozornost v kapitole „Rétorika“.
Již od prostudování této kapitoly však můžeme začít pracovat s hlasem.
27
Mobilizátory pozornosti:
• hlasové prostředky
- zřetelně artikulovat (vyslovovat)
- měnit tempo, sílu a rychlost řeči
- pro upoutání pozornosti využít pauzy (vyslovovat interpunkci), poklesnutí
hlasem či zvýšení hlasu
• řečové prostředky
- podněcující slova – nyní se dozvíte; následující informace je zcela nová;
pozor,
- přirovnání, vtip, přísloví, citát,
- aktivační fráze – osobní oslovování posluchačů jednotlivě nebo jako celku,
- emocionální vyznání – ukažte, jak se právě cítíte,
- pokládejte publiku otázky,
• vizuální prostředky
- zařaďte nový obrázek,
- střídejte média,
- gestikulujte, choďte, měňte postoje,
- vytvářejte autentické obrázky na místě,
- demonstrujte posluchačům reálné objekty,
- udělejte krátkou přestávku.
Při prezentaci je potřeba pozornost nejen získat, ale také průběžně oživovat.
Paměť
Statistiky uvádějí, že do 24 hodin zapomínáme polovinu toho, co jsme pouze slyšeli a
do 48 hodin další čtvrtinu. Tzn., že po dvou dnech si publikum pamatuje max. 25%
našeho sdělení (a navíc, kterých?).
Posluchač si zapamatuje to, co jej zajímá, co je pro něho užitečné.
Zapamatuje si tím více, čím více receptory sdělení přijímá. Viděné a slyšené má větší
účinek, než pouze slyšené a pokud si může publikum i některou část problematiky, o
které hovoříme vyzkoušet, nebo vidí a dotýká se názorného vzorku, je výsledek ještě
lepší.
28
Podíl lidských smyslů na účinnosti vnímání a procesu učení:
(podle Mužík, J.: Andragogická didaktika, Kodex Bohemia, Praha, 1998)
způsob příjmu informací uchovaná informace v %
čtením textu 10
sluchem 20
zrakem (text + obrázky, grafy …) 30
sluchem a zrakem 50
sluchem + zrakem + diskusí 70
sluchem + zrakem + diskusí + aktivním
zapojením do práce
90
Většina populace (asi 80%) přijímá informace zrakem.
Navíc vizualizace umožňuje posluchačům zapojit do příjmu a zpracování obě
poloviny mozku. Pokud pracujeme jen se slovy a pojmy, čísly a logikou aktivizujeme
levou hemisféru (logická a racionální polovina mozku). Pokud přidáme
obrazy, přirovnání, emoce, barvy, oslovujeme i pravou hemisféru, která je emočně
zaměřená.
Senzorické typy
Tato typologie je založena na skutečnosti, že u každého člověka převažuje některý
ze způsobů zapamatovávání si informací, jejich vybavování z paměti apod.
Velmi zjednodušeně řečeno – každý z nás inklinuje k jednomu z následujících typů:
• vizuální typ (zrakový)
• auditivní typ (sluchový)
• kinestetický typ (pocitový)
Zrakový (vizuální) typ
Zapamatuje si lépe to, co na vlastní oči vidí. Učí se lépe četbou z učebnice než
posloucháním výkladu učitele, např. při zkoušce si vizuálně vybavuje místa z textu,
který se učil. Při práci s textem používá barevných zvýrazňovačů, podtrhává si text apod.
Je-li manažerem, musí „mít před očima“ plán, denní rozvrh, materiály.
Sluchový (auditivní) typ
Zapamatuje si spíše slyšené, je pro něho důležitý ústní výklad problematiky. Lépe si
vybavuje to, o čem někdo hovořil, co sám slyšel k danému tématu apod.
29
Preferuje poslech před podívanou, např. při jízdě autem má pro něj větší význam
poslech autorádia či kazet než pohled na krajinu. Je-li manažerem, k předloženým
materiálům potřebuje slyšet výklad.
Pocitový (kinestetický) typ
Výrazně upřednostňuje prožívání „v sobě“. Jeho heslem je „mně nestačí vidět či
slyšet, já to musím prožít a sáhnout si na to“.
„Hodně dá“ na své pocity, které někdy upřednostňuje před racionálním uvažováním.
Jak jednotlivé senzorické typy rozpoznat?
Rozpoznání jednotlivých senzorických typů není jednoduché, ale je to možné - a to
podle jejich očí při přemýšlení a vybavování si informací z paměti:
• vizuální typ - pohled očí směřuje nahoru; používá vyjádření jako „vidět“,
„podívat se“ …
• auditivní typ - pohled směřuje do stran; používá vyjádření jako „pověz mi“,
„půjdu si poslechnout“, „řekni mi“ …
• pocitový typ - klopí oči směrem dolů; používá vyjádření jako „to se musí
zažít“, „cítit“, „pohybuje se to směrem k …“
3.3. Přesvědčování
Přesvědčování je proces. Je to nabídka nových či jiných skutečností, které mohou
pootočit či změnit dosavadní názor publika na danou věc. Přesvědčování není
konfrontace ani poučování.
Účinnost přesvědčování ovlivňuje řada faktorů:
• důvěřujte v sebe sama a poznejte vlastní silné a slabé stránky,
• buďte empatičtí vůči druhému, tzn., buďte schopni podívat se na věc jeho očima
a pochopte jeho pohnutky (pochopení dejte najevo i slovně),
• oprostěte se od vlastního subjektivního pohledu,
• hovořte o zájmu, potřebách posluchačů, tzn.:
- vzbuďte v posluchačích pocit důležitosti,
30
- při přesvědčování hledejte výhody pro něho, ne pro sebe a volte vhodný
slovník, blízký posluchačům,
- užívejte pravdivé, logicky správné argumenty,
- uvádějte dostatek příkladů, tím se stanete pro posluchače bližší, bude to pro
ně zajímavější,
• image prezentátora,
• verbální pohotovost prezentátora.
Příprava přesvědčivých argumentů zahrnuje:
• analýzu věcného obsahu prezentace, kterou chceme posluchačům sdělit,
• odhad názorů a námitek posluchačů - zkuste předvídat protiargumenty
(námitky) posluchačů a připravte si, jak na ně budete reagovat,
• přípravu vlastních argumentů - připravte si všechny argumenty, kterými
budete chtít svá stanoviska a názory podpořit.
Hlavní zásady argumentace:
• zvažte pořadí argumentů z hlediska novosti a síly,
• uvádění argumentů „pro“ a „proti“,
• používání racionálních i emocionálních argumentů (využívají apely na cit,
vůli, vyšší principy),
• nezveličování argumentů,
• zveřejnění vlastního přesvědčení,
• zaangažování přesvědčovaného,
• srozumitelná vyjádření,
• zdůraznění společného zájmu,
• opakování argumentů,
• předběhnutí námitky partnera.
Silným přesvědčovacím nástrojem je příběh (story). Příběh vzbudí emoce a vydá za
několik snímků.
Používejme ho v tomto spojení:
31
• racionální fakta
• příběh
• shrnutí (to co si má posluchač z prezentace odnést)
Pořadí těchto 3 prvků lze měnit.
Kromě toho lze použít další druhy argumentů:
• vyjádření souvislostí (příčina - následek, indukce, dedukce, analogie atd.)
• uvedení faktů (vlastnosti produktu, přednosti, rezervy atd. - možno doplnit
vzorky či obrázky)
• číselný důkaz (prosté číslo, srovnání čísel, trend)
• znalecké posudky, certifikáty, odvolání se na autoritu.
Shrnutí:
Prezentace má tyto hlavní části: úvod, stať a závěr. Předchází pozdrav, oslovení a
představení mluvčího. V závěru je vhodné poděkovat za pozornost. Do prezentace
bychom měli vložit jen ty informace, které jsou potřebné pro dosažení cíle
prezentace. Méně je více. Prezentace by neměla mít více jak 3, výjimečně max. 5
hlavních bodů. Při přípravě jakékoliv prezentace sledujme pravidlo „3 Ř“ (řekni, co
řekneš; řekni to; řekni, cos řekl). Strukturování prezentace se může v podrobnostech
lišit u prezentace informativní a u prezentace přesvědčovací.
Pozornost posluchačů v průběhu prezentace kolísá. Nejintenzivnější je na začátku a
konci prezentace. V průběhu je vhodné ji oživovat (např. každých 10 minut u delšího
vystoupení) řečovými, hlasovými i neverbálními prostředky. Pozornost vždy oživí
změna. Při prezentaci mějme na paměti, že lidé vnímají sdělení různými receptory,
většinu informací (cca 75%) však přijímají zrakem. Čím více receptorům nabídneme
své sdělení, tím větší míru zapamatování podstatných informací můžeme u
posluchačů čekat.
Sdělení uváděná v průběhu prezentace je potřeba podložit věrohodnými argumenty.
Ty mohou být racionální či emocionální. Působivým argumentačním prostředkem je
příběh, který je však potřeba kombinovat s racionálním důkazem a zdůrazněním
hlavní myšlenky, kterou dokládal.
32
Doporučená literatura:
HOSPODÁŘOVÁ, I.: Veřejná prezentace. Praha, EXPERTIS, 1997 (kapitola 3.1.3.a -
d)
HIERHOLD, E.: Rétorika a prezentace. Praha, GRADA 2005. (kapitola 7 až 10)
33
4. Příprava prezentace III. - Vizuální podpora prezentace
Cíl:
V této kapitole studenti získají informace a doporučení týkající se tvorby vizuálních
pomůcek a využití techniky při prezentaci. Seznámí se se zásadami, podle nichž lze
vytvořit a použít účinné pomůcky zesilující vyznění prezentace.
Výkladový materiál:
Vizuální pomůcky
Jedním z definičních prvků prezentace je použití vizuálních pomůcek. Vizualizace,
tzn. nabídnutí myšlenky i ve vizuální podobě, nejen v mluvené, také zvyšuje procento
a kvalitu zapamatovaných informací. Pomocí audiovizuálních pomůcek můžeme
působit i na pozornost posluchačů.
Jakékoliv pomůcky a technika, však mají za úkol prezentaci podpořit, zpestřit, doplnit;
nikoliv mluvčího a jeho projev zastínit. Prezentující se nesmí stát pouhým
komentátorem promítaných snímků. Co není nezbytné, je zbytečné. Neproměňme
své prezentace v neosobní „slide show“.
Význam vizuálních pomůcek:
• upoutá a zvyšuje pozornost posluchačů (přesvědčivost prezentace při využití
vizuálního doprovodu vzroste až o 43%)
• umožní objasnit složitá sdělení
• šetří čas (obrázek vyjádří v sekundě to co 100 slov)
• zvyšuje množství i kvalitu zapamatovaného
• usnadňuje pochopení (názornost; vizuálně zpracovaný materiál vnímáme 60.000x
rychleji, než psaný text)
• podporuje interakci s posluchači (reagují: smích, humor, otázka…)
Speciální význam vizuální pomůcky pro prezentujícího:
• při tvorbě prezentace a pomůcek stimuluje proces odfiltrování zbytečných
informací v prezentaci,
• je „nápovědou“ pro mluvčího při prezentaci.
34
Kritéria dobré pomůcky:
• pomůcka pomáhá /podporuje zamýšlené sdělení/
• jednoduchá, srozumitelná, zapamatovatelná
O volbě vizualizace rozhoduje cíl prezentace. Ne vše je potřeba vizualizovat.
Můžeme pracovat s čísly, tvary i barvami. Zapojíme tím obě mozkové hemisféry.
Pro texty, grafy, tabulky se používá černá nebo modrá barva. Zelená a červená
slouží ke zvýraznění. Na jednom snímku by nemělo být více jak 3 barvy.
Doporučuje se obvykle 1 obrázek (vizuální pomůcka) na každé 3 minuty prezentace.
Hlavní typy vizuálních pomůcek:
• bílá tabule a fixy
• flipchart
• folie a zpětný projektor
• vizualizér
• diaprojektor
• snímky (slide), dataprojektor + počítač
• schémata
• grafy
• symboly
• fotografie
• kreslené obrázky (karikatury z klipartu nebo „spontánní“ rukou na flipchart)
• modely, vzorky
• film, videokazety - videorekordér či DVD přehrávač
• tištěné a obrazové materiály
(Podrobnosti o výhodách a nevýhodách jednotlivých typů vizuálních pomůcek viz
literatura HOSPODÁŘOVÁ, I.: Veřejná prezentace. Praha, EXPERTIS, 1997
(kapitola 3.1.3. e)
35
Výhody a nevýhody hlavních prezentačních pomůcek:
• Flipchart
Výhody: jednoduchý, levný, nenáročný na světelné podmínky. Nelze zpravidla
očekávat technické poruchy.
Nevýhody: závislost na rukopisu a grafickém talentu prezentujícího, listování
dopředu a zpět je těžkopádné, archivace složitější. Ideální doplňující pomocný
nástroj pro menší a spíše neformální skupiny. Nevhodný pro velký prostor.
• Projekce při denním světle, zpětný projektor, vizualizér
Výhody: folie jsou rychlé, jednoduché. Fólie lze doplňovat a rozvíjet dle
potřeby. Vhodné jako záložní médium při datové projekci.
Nevýhody: transport fólií, odkládání fólií při prezentování. Mnohým dnes
připadají příliš levné, zastaralé, připomínají školu.
• Napichovací tabule (pinboard)
Jedná se o techniku z oblasti moderátorských technik, používá se jako
pomocný nástroj při kreativním řešením problémů.
Výhody: ideální při dotazování a shromažďování nápadů.
Nevýhody: čitelnost textů.
• Interaktivní whiteboards – elektronická tabule
Výhody: kombinuje funkce prosté projekční stěny s vlastností zpětného
projektoru, flipchartu a tabule. Hodí se pro spontánní skicy.
Nevýhoda: velikost a neskladnost. Některé modely umožňují vytištění popsané
stránky.
• Datová projekce – powerpointová prezentace
Výhody: cenově výhodnější, je možné průběžně realizovat změny a
aktualizace. Flexibilita a skladnost.
Nevýhody: Prezentující je odkázán na techniku, při jejímž selhání pak musí
mít po ruce náhradu. Navigování při prezentaci – nefunguje odkaz, snímek
apod. Hrozí nekompatibilita formátů, v nichž je prezentace vytvořena a
zařízení, v němž je výsledně promítána.
• Letáky, příručky, záznamy, které dáváme do rukou posluchačům
Výhody: sumarizují důležité informace, k písemnému záznamu se mohou
vracet, nezkreslené informace.
Nevýhody: posluchači si v nich listují, ztrácíme pozornost.
36
Každá z technických pomůcek má své přednosti i zvláštnosti ve srovnání s ostatními,
a výrazně tak ovlivní nejen způsob vizualizace sdělení, ale také podání a
vystupování při prezentaci.
Při tvorbě pomůcek zvažme vždy nejen to, pro jaké publikum jsou určeny, ale také
v jakém prostředí budou použity. Promítání v místnosti bez zatemnění nebo skvělá
makra, která se v programu nižší verze nezobrazí, spíše vyznění prezentace zkazí,
než aby jej podpořily.
V současné době jsou jednoznačně nejobvyklejší powerpointové prezentace.
Hlavní zásady pro vytvoření prezentace v powerpointu nebo na folie zpětného
projektoru:
• zobrazení jen klíčových myšlenek (v odrážkách), nikoliv textů,
• označte novou stránku nadpisem pro lepší orientaci posluchačů,
• zobrazujte důležité věci ve směru čtení (zleva doprava a shora dolů), nejméně
vnímaný je levý dolní roh snímku,
• nejdůležitější argument uvádějte až jako poslední (nejlépe vpravo dole), tuto
informaci si posluchač nejspíše zapamatuje,
• nepoužívejte kurzívu a podtrhávání – jsou při projekci málo čitelné,
• použití dostatečně velkých písmen (nadpis 44, odrážky 38 - tj. 6 odrážek na
snímek), u flipchartu a velké skupiny by písmeno mělo být minimálně 5 cm
vysoké a silným fixem,
• nepoužívejte na celou prezentaci jen velká písmena (kapitálky) a - hůře se
čtou, hodí se do nadpisů nebo k plánovitému zvýraznění. Vyvarujte se i
patkového písma - hodí se pro knihy a tištěné materiály, při projekci se špatně
čtou,
• omezte se na 1 - 2 druhy písma pro jednu prezentaci (např. Arial, Tahoma,
Verdana)
• pro vyjádření myšlenky může stačit jen obrázek (prezentace není kompletní
materiál pro posluchače, ten mohou dostat zvlášť),
• dbejte na barevný kontrast mezi barvou pozadí a grafickými prvky,
37
• na jednom snímku kombinujte nejvýše tři barvy a spíše neutrální pozadí a
střízlivou šablonu, šetřete s vybarvením ploch sytými barvami. Obsahuje-li
prezentace převážně text, může být pozadí tmavší, obsahuje-li názorné prvky,
obrázky apod. je vhodnější pozadí světlejší. Nevhodné pozadí jsou fotografie.
• velikost snímku či promítaného obrázku je dostatečná, pokud nejvzdálenější
část publika sedí ve vzdálenosti 6x šířka daného snímku či obrázku,
• snímky a obrázky „na šířku“ jsou lépe vnímány (příjemnější pro oči než formát
na výšku),
• rozdíly, např. v grafech odlišujte raději barvami, než různým šrafováním,
• pokud užijeme grafy a tabulky - zjednodušujme a zaokrouhlujme,
• používejme v jedné prezentaci jeden styl obrázků,
• spíše než realistické obrázky a fotografie používejme symboly (jsou zřetelnější
a detaily neodvádějí pozornost). Vždy prioritně vnímejme cíl a očekávání
našeho publika a vyvarujme se symbolů, které mohou být v jiném kontextu či
kultuře nepochopeny či dokonce vnímány negativně,
• schéma nemusí být na první pohled zcela průhledné a srozumitelné - důležitý
je komentář prezentátora, schéma může ukazovat pouze hlavní souvislosti či
vztahy (podporuje, ale nenahrazuje sdělení),
• při použití fotografií, diapozitivů a filmů vložených do prezentace zvažme jejich
délku - příliš mnoho na jednom místě auditorium uspí,
• animace v powerpointu mohou být působivé, ale uvažme, že každý pohyblivý
prvek v prezentaci představuje zatížení pro oči i mozek,
• při použití folií zpětného projektoru se vyvarujme prostého překopírování textu
z počítače či knihy na folii. Využívejme barvy, větší písmo a nebojme se rukou
načrtnutého symbolu či obrázku.
Další zásady pro vizuální podporu prezentace, a to pomocí psaní či kreslení
v průběhu prezentace:
• psát silnými fixy, nejlépe se seříznutým hrotem
• psát pevnými tahy
• grafy či složitější obrázky je možné si na flipchart předkreslit obyčejnou
tužkou a poté je fixou postupně obtáhnout
• dobře si rozvrhnout proporce obrázku
38
Postup při tvorbě vizuálních pomůcek:
1. převedení textu či myšlenek do „bodů“ / odrážek
2. vybraná sdělení podpořit vizuálně
Chyby při přípravě vizuálních pomůcek:
• zahlcení posluchače velkým množstvím čísel a textových informací,
• zapomínáme, že prezentujeme MY, nikoliv pomůcka.
5 důležitých kroků při standardním prezentování snímku:
• 1. ohlašování – připravte posluchače na to, co přijde, posluchač se tak
připraví,
• 2. ukazování – ponechte posluchačům jednu nebo dvě vteřiny, aby nový
snímek zaregistrovali. Tento čas je výhodný i pro vás – aktivujete všechny
vaše myšlenky.
• 3. vysvětlit snímek – „jak vidíte…“,
• 4. rozvinutí – „a to znamená…“. Nyní přicházíte k nejdůležitějšímu bodu, co
chcete snímkem říci.
• 5. resumé – stručně shrneme význam viditelných elementů.
• 6. převedení = 1. ohlášení. Pomozte posluchačům, aby mohli pohodlně
sledovat chod vašich myšlenek.
Umístění prezentátora a projekční techniky v prostoru:
Pokud při prezentaci využijete technickou pomůcku (např. zpětný či datový projektor),
stůjte vždy mimo světelný paprsek projektoru. V ideálním případě stůjte na levé
straně z pohledu posluchačů. Posluchači čtou a sledují text zleva doprava, a vy tak
zůstáváte v ohnisku jejich pozornosti. Můžete s posluchači komunikovat a zároveň
pracovat s projekční plochou. Je neprofesionální stát u plátna (tabule, flip-chartu)
zády nebo bokem k publiku a vysvětlovat problematiku. I pokud měníte svůj postoj
v prostoru, přesouvejte se vždy bez toho, že byste se obrátili zcela zády k publiku.
Pokud to není nezbytné, v této chvíli nehovořte.
39
Pokud při prezentaci píšete něco na tabuli či flipchart, nemluvte zároveň. Jakmile
dopíšete, dokreslíte schéma nebo vyměníte fólie, ustupte stranou a nechte své
poznámky mluvit několik vteřin za vás. Teprve poté začněte hovořit.
Zvažme vždy také, podle prostoru, zda všichni posluchači na snímky či obrázky
dobře vidí. Pamatujme na zásadu: šířka obrázku x 6 = pozice nejvzdálenější části
publika od projekční plochy.
K ukazování můžeme využít ruku, ukazovátko anebo laserové ukazovátko, případně
tužku u zpětného projektoru (nikdy však nemiřme na posluchače ani jedním z těchto
instrumentů). Ukazujme vždy ve směru běžného vnímání textu, tj. zleva doprava.
Prezentátor by měl vždy při prezentaci stát, případně se přiměřeně pohybovat po
prostoru. Pro praktické účely i odreagování nervozity je vhodné zakotvit se tužkou či
poznámkami (na pevné podložce) v ruce.
Prostředí pro prezentaci si upravte podle toho, jak potřebujete. Neobávejte se
přemístit stůl či židle. Prostředí má vystoupení napomáhat.
Komentář a poznámky k prezentaci:
Prezentátor by neměl pouze přečíst to co je na snímcích. Na snímcích jsou hesla,
která upoutají, hlavní myšlenky a prezentující k nim dodává svůj výklad, argumenty,
popisuje negativní i pozitivní důsledky činnosti či nečinnosti ve vztahu k předmětu
prezentace a postupně dospívá k závěru či řešení, pro které chce publikum získat.
Úvod a závěr bychom vždy měli umět nazpaměť, ale znát celou prezentaci není vždy
naprosto nutné a je proto přirozené pracovat s poznámkami. Zvažte, v jaké podobě
poznámky vyhovují právě vám. Celkový psaný text se obvykle nedoporučuje pro
malou flexibilitu a horší orientaci v záplavě stránek. Někdo využívá „Poznámky“
v powerpointovém formátu, jiný preferuje vytištěné snímky a k nim si dopisuje své
poznámky a komentáře. Naučte se však pracovat s poznámkami - hesly, psaný text
(„role“) se zpravidla neosvědčuje.
Obvyklé chyby prezentátora při použití vizuálních pomůcek:
• hovoří do zdi / plátna – stojí zády k posluchačům,
• zakrývá svým tělem výhled posluchačům,
• promítá mnoho snímků a střídá je příliš rychle,
• ukazuje směrem k projekční ploše, ale posluchač neví přesně na co,
40
• pobíhá hekticky kolem projektoru,
• hovoří do projektoru nebo se za ním skrývá,
• čte poznámky z projekce bez dalších komentářů,
• současně píše na flipchart a komentuje.
Shrnutí:
Vizuální pomůcky slouží ke zvýšení účinnosti prezentace, a to zejména
prostřednictvím zapamatování si sdělovaného a také proto, že oživují pozornost
publika. Vizuální pomůcka nesmí nikdy dominovat nad obsahem sdělení a osobností
prezentujícího. Znázornění, obrázky a grafy by měly být jednoznačně a rychle
srozumitelné a provedené max. ve 3 barvách na snímku. Zásadou č. 1 pro tvorbu
snímku je zjednodušení. Snímek nesmí být zahlcen textem, vhodné jsou odrážky. Na
snímku by nemělo být více jak 45 slov. Pokud pracujeme s flipchartem či tabulí,
používejme silný fix, který pozitivně podpoří jakékoliv písmo. Při tvorbě snímků
používejme modrou a černou barvu pro text, zelená a červená je vhodná pro
zvýraznění. Při použití vizuálních a technických pomůcek si vždy ověřme, zda je
jejich použití možné v prostředí prezentace (zatemnění, přívod elektřiny atd.). Buďme
připraveni na prezentaci i bez pomůcek, v případě selhání techniky.
Doporučená literatura:
HOSPODÁŘOVÁ, I.: Veřejná prezentace. Praha, EXPERTIS, 1997 (kapitola 3.1.3. e)
HIERHOLD, E.: Rétorika a prezentace. Praha, GRADA 2005. (kapitola 11 - 28)