PODKLAD PRO PŘEDMĚT ÚVOD DO PRÁVNÍHO ŘÁDU A SYSTÉMU PRÁVA CEVRO, vysoká škola 1. přednáška Právo (pojem a systém). Právní normy (pojem, struktura, třídění). Prameny práva (pojem, typologie). Typy právní kultury. POJEM „PRÁVO“ má více významů, může znamenat: - soubor pravidel, které regulují chování lidí, - systém společenských vztahů, které stanoví obsah těchto pravidel chování a výsledek této právní regulace, - systém určitých hodnot, které jsou prostřednictvím regulace zprostředkovány, - prostředek uskutečňování politiky státu a mezinárodní politiky. Obecně jsou nejčastěji rozlišovány dva základní významy: - právo objektivní (soubor obecně závazných pravidel chování určených státem a státem vynutitelných). Objektivní právo jako soubor závazných pravidel chování je jedním ze sociálních normativních systémů regulující chování společnosti. Oproti ostatním normativním systémům se odlišuje tím, že: – je výjimečné, a to spojením se státem (tuto výjimečnost vyjadřují znaky právní normy, jak je uvedeno dále), - není oddělené od společnosti, a to vzhledem k odkazům na společnost (příklady: odkazy v objektivním právu na dobré mravy, slušnost, obchodní zvyklosti, pravidla občanského soužití). - právo subjektivní (právními normami daná možnost určitého chování čili právo na něco, např. právo odkázat majetek dědicům, právo zaměstnance podat výpověď z pracovního poměru). SYSTÉM PRÁVA Systémem práva je: racionální uspořádání práva (právního řádu, právní vědy), elementem systému právních norem je každá právní norma jako základní prvek platného práva. Nejobecněji a nejobvykleji se rozlišuje obvykle (podle teritoriálního rozsahu): - právo vnitrostátní, - právo Evropské unie (V Evropské unii a Evropě obecně) - právo mezinárodní. Další možná rozlišení systému práva (zejm. v právních řádech kontinentálně evropského typu): - právo soukromé a veřejné; - právo hmotné a procesní; - Evropské právo primární a sekundární; - jednotlivá právní odvětví (občanské právo, obchodní právo, trestní právo). Právo soukromé x právo veřejné - Rozlišování práva soukromého a veřejného (tzv. právní dualismus, dualismus práva soukromého a veřejného) je podle kritéria metody regulace (existují různá pojetí) – pro určení či volby metody regulace je rozhodující obsah, tj. objekt a účel regulace. - Vztah mezi právem soukromým a veřejným je vyjádřen zásadou nezávislosti jejich uplatňování (§ 1 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku). - Rozdíly mezi soukromoprávními a veřejnoprávními metodami regulace: Soukromoprávní metody regulace: x veřejnoprávní metody regulace: - dispoziční (zpravidla smluvní) autonomie - povaha či náplň veřejnoprávních subjek- subjektů práva, tivních práv a povinností je vždy určena kogentními (kategorickými) právními normami, - právní normy váží vznik, změnu nebo zánik - právní vztah vzniká, mění se, zaniká právních vztahů na (soukromo)právní úkony, právním aktem veřejné moci, - soukromoprávní záruky – soukromoprávní - veřejnoprávní záruky – realizují se sankce, z nichž závazky vznikají přímo v aktem konstitutivní povahy, a sankce jež důsledku protiprávního jednání (stavu) a spo- nejsou v hmotné relaci k způsobené újmě, čívají zpravidla v ekvivalentu nebo části ekvi- valentu hmotné újmy způsobené deliktem, - odpovědnost soukromoprávní se objevuje v - odpovědnost veřejnoprávní se objevuje v těchto oblastech: těchto oblastech: - občanské právo, - ústavně politická, - obchodní právo, - trestní právo, - pracovní právo, - správní právo, - kárná odpovědnost dle zvl. předpisů, - rovnost subjektů soukromoprávních vztahů, - nerovnost subjektů veřejnoprávních vztahů (stát vystupuje jako orgán veřejné moci), - svoboda rozhodování subjektů soukromo- - stát vystupuje mocensky, právních vztahů, - proces je výjimkou (pouze při sporech mezi - proces je nutný (výkon veřejné moci jen stranami, popř. ve zvlášť stanovených přípa- zákonem stanoveným způsobem), dech), Právo hmotné x právo procesní - Rozlišování práva hmotného a procesního je podle účelu regulace (lze ho objasnit tak, že hmotné právo upravuje nějaké právní poměry přímo, kdežto procesní právo upravuje řízení vedené o těchto poměrech před orgánem veřejné moci). - Rozdíly mezi hmotněprávními a procesněprávními metodami regulace: Hmotněprávní metody regulace: x procesněprávní metody regulace: - hmotné právo může soukromé i veřejné, - procesní právo je veřejné, - hmotné právo soukromé se uplatňuje samo - procesní právo nastupuje v případě sporu o sobě, nebo ve zvlášť stanovených případech (zásada: veřejnou moc lze vykonávat jen v případech, mezích a způsobem stanoveným zákonem, PRÁVNÍ NORMY (POJEM, STRUKTURA A TŘÍDĚNÍ) Právní norma je obecně závazné pravidlo chování určených státem a státem vynutitelných nebo pod jeho ochranou, která má státem uznanou formu. Pojmové znaky právní normy: - formální určitost normy, - závaznost normy, - relativní obecnost normy, - vynutitelnost normy státem. Právní normy tvoří obsah objektivního práva (viz výše) – jako základní jednotka, – ale ne výlučně; vedle nich objektivní právo obsahuje též právní principy a právní ideje. Právní normy jsou vyjádřeny (zejm. v právních předpisech) právními ustanoveními, ale nemusí s nimi být (a často nejsou) totožné: Právní normy se ideálně skládají z: - hypotézy – podmínka realizace právní normy, - dispozice – pravidlo chování obsažené v normě, zejména stanoví, komu a jaká práva a povinnosti vznikají, pokud nastanou skutečnosti obsažené v hypotéze, - sankční hypotézy – podmínky, za kterých nastupuje sankce, - sankce – důsledek porušení dispozice, tj. pokud bude porušena povinnost, která vyplývá z dispozice právní normy. Příklad: Právní norma: Odpovídající právní ustanovení: Norma vyjádřená jedním ustanovením: Pokud pronajímatel § 2286 odst. 2 ObčZ – „Vypoví-li nájem bytu vypovídá nájem (hypotéza) » poučí nájemce pronajímatel, poučí nájemce o jeho o jeho právu vznést proti výpovědi námitky právu vznést proti výpovědi námitky a navrhnout přezkoumání oprávněnosti výpovědi a navrhnout přezkoumání oprávněnosti soudem (dispozice). výpovědi soudem, jinak je výpověď neplatná.“ Pokud pronajímatel poučení neprovede » je výpověď neplatná (sankce) Někdy se jako součást právní normy uvádí i sankční hypotézu, tj. hypotézu, za kterou se uplatní sankce. Třídění právních norem: - Podle míry konkrétnosti: a) relativně abstraktní hypotézy a dispozice - § 450 ObčZ (1964): „Z důvodů zvláštního zřetele hodných soud náhradu škody přiměřeně sníží. Vezme přitom zřetel zejména k tomu, jak ke škodě došlo, jakož i k osobním a majetkovým poměrům fyzické osoby, která ji způsobila; přihlédne přitom také k poměrům fyzické osoby, která byla poškozena. Snížení nelze provést, jde-li o škodu způsobenou úmyslně.“ b) relativně konkrétní hypotézy a dispozice - § 470 ObčZ (1964): „Dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí“. - Podle právní síly: a) právní normy původní (originární) - regulují právní vztah přímo na základě ústavního zmocnění, a to třeba i v těch případech, kde právní úprava dosud neexistovala (tj. i praeter legem). V ČR jde o ústavní zákony, zákony, zákonná opatření Senátu, obecně závazné vyhlášky zastupitelstev územních samosprávních celků. b) právní normy odvozené (derivativní, prováděcí) - jsou vydány na základě normy vyšší právní síly a provádějí ji (musejí být secundum et intra legem). V ČR jde o nařízení vlády, vyhlášky ministerstev a jiných ústředních správních úřadů. - Podle možnosti subjektů se od právních norem odchýlit a ujednat si jiný obsah práv a povinností: a) právní normy dispozitivní (“povolné“) – umožňují v mezích právních norem si odchylně sjednat jiná práva a povinnosti subjektů. Soukromé právo je v principu dispozitivní povahy (§ 1 odst. 1 ObčZ), b) právní normy kogentní (“donucující“) – neumožňují odchylku ve vzájemných právech a povinnostech subjektů od právních norem. Kogentní jsou zpravidla právní normy veřejnoprávní povahy. Kogentní právní normy jsou v ObčZ dány – výslovnými zákazy zákona, - normy týkající se postavení osob, včetně ochrany osobnosti. V ObčZ je kogentnost upravena i jinak (např. v § 978 ObčZ pro úpravu věcných práv a dědického práva). - Podle toho, zda musí nastat všechny podmínky hypotézy, nebo stačí, když nastane jen některá z nich: a) jednoznačné hypotézy – musí nastat všechny podmínky hypotézy, aby došlo k realizaci dispozice - § 462 ObčZ (1964): „Dědictví, jehož nenabude žádný dědic (hypotéza), připadne státu (sankce).“ Lze ji vyjádřit takto: Je-li A (hypotéza), nastane D (dispozice) b) alternativní hypotézy – jde v podstatě o dvě a víc samostatných hypotéz, které mají stejnou dispozici - § 33a odst. 1 ObčZ (1964): „Zmocněnec je oprávněn udělit plnou moc jiné osobě, aby místo něho jednala za zmocnitele, a) je-li výslovně oprávněn podle plné moci udělit plnou moc jiné osobě, b) je-li zmocněncem právnická osoba.“ - Podle druhů sankcí: a) absolutně určité sankce – např. stanovení určitého druhu a výměry trestu – např. trest odnětí svobody na 10 let. b) relativně určité sankce – jde o takovou sankci, kde se újma může pohybovat v určitém rámci, rozpětí, např. trest odnětí svobody na jeden rok až 5 let. c) neurčité sankce – vyskytuje se výjimečně, možný příklad je „..bude potrestán přiměřeně“. - Podle znění textu právní normy: Je-li v textu normativního aktu výslovně zmíněna pouze povinnost, rozumí se ze smyslu textu nicméně, že jiný subjekt má odpovídající povinnosti. a) právní norma opravňující – formulují výslovně jen oprávnění subjektů, b) právní norma zavazující – formulují výslovně jen povinnost subjektů. Dělí se na normy: ba) zavazující přikazující – přikazují, jak se má subjekt chovat. bb) zavazující zakazující – zakazují, jak se má subjekt chovat. - Podle rozsahu právní normy: a) právní normy obecné – působnost obecných norem dopadá na celé území státu, na všechny subjekty a není předem výslovně omezena na určité časové období. b) právní normy zvláštní (speciální) – působnost zvláštních norem stanovuje pravidla co do působnosti omezená na určitou část území státu, pro určitou zvláštní skupinu subjektů, pro určité časové období, ve kterém nastaly a trvají určité zvláštní okolnosti. Tyto zvláštní osoby mají v poměru k obecným normám omezený rozsah a sféru působnosti. c) právní normy výjimečné – působnost právních norem je stanovena pro výjimečné případy. - Podle účelu právní regulace: a) právní normy hmotněprávní – upravují přímo danou materii a přímo slouží k regulaci chování subjektů (přímo určují práva a povinnosti subjektů regulace), b) právní normy procesněprávní – neupravují přímo danou materii, ale postup před orgánem veřejné moci (soudem apod.), podle kterého se postupuje při rozhodování o právech a povinnostech subjektů (upravuje se procesní postup při rozhodování o právech a povinnostech subjektů). Platnost právní normy: Platností právní normy rozumíme, že jsou při tvorbě právní normy splněny všechny náležitosti předepsané právním řádem, zejména, že byla a) vydána tím orgánem, který je k vydání takového normativního aktu oprávněn, že má b) podobu některého z pramenů práva, a že c) byla řádně vyhlášena. Působnost právních norem: Působností právní normy obecně rozumíme vymezení rozsahu její realizace a aplikace na konkrétní případy, a to buď s přihlédnutím k době (působnost časová), místu (působnost územní, prostorová či prostorová), subjektu právního vztahu (působnost osobní) nebo předmětu právní úpravy (působnost věcná). Druhy působnosti právní normy rozlišujeme následující: a) osobní (personální) – na koho se norma vztahuje – např. na občany, na podnikatele, na spotřebitele, b) územní (teritoriální) - na jaké území se vztahuje – např. na území ČR, mimo území ČR, a lze je dělit na: ba) právní normy, které mají působnost pouze na území daného státu a vztahují se na subjektu na území daného státu, bb) právní normy, které mají působnost vymezenou na určitý okruh subjektů za hranicemi státu. Tyto právní normy upravují podle své povahy i vznik, změnu a zánik právních vztahů, oprávnění a povinnosti určitých subjektů za hranicemi státu. c) věcnou – na jaké případy (práva a povinnosti) se vztahuje – např. na pracovní poměr, na změnu smlouvy apod., a d) časovou (temporální) – na jakou dobu vztahuje – zpravidla na dobu neurčitou, na dobu určitou např. restituční předpisy při restituci majetku. Časová působnost je přesně ohraničena od kdy a někdy i do kdy mají být společenské vztahy upravovány. Časová působnost právní normy se nazývá účinností právní normy. Den, kdy normativní akt nabývá účinnosti, bývá zpravidla výslovně určen. V případech, kdy není počátek účinnosti v právní normě výslovně určen, nabývají právní normy, které jsou vyhlašované ve Sbírce zákonů, účinnosti patnáctým dnem po vyhlášení ve Sbírce zákonů. Retroaktivita (zpětná působnost): Princip (zásada): právní normy nepůsobí zpětně. Právní normy zpravidla upravují jen právní vztahy, které vznikly po dni, kdy právní norma nabyla účinnosti. da) nepravá zpětná působnost: vznik právního vztahu se posuzuje podle právní normy, která je účinná ke dni vzniku právního vztahu, přičemž práva a povinnosti subjektů se posuzují ode dne nabytí její účinnosti. db) pravá zpětná působnost: je výjimečná, je vyloučená zejména v trestním právu, znamená to, že právní norma má v určitém rozsahu zpětnou působnost. Vyloučení retroaktivity v trestním právu má za následek skutečnost, že nikomu nelze uložit trest za čin, který nebyl trestný v okamžiku jeho spíchání. Výjimka ze zákazu retroaktivity v trestním právu spočívá v situaci, kdy se posuzuje trestnost činu a trest za něj ukládaný podle pozdějšího stavu, pokud je to pro pachatele příznivější. Derogační pravidla: U právních norem nebývá zpravidla stanovena doba jejich účinnosti, a k zániku účinnosti právní normy je třeba výslovného ustanovení v novém normativním aktu (tj. derogační klauzule). Derogační klauzule lze rozlišit na a) generální derogační ustanovení – pouze všeobecně se vyslovuje, že se ruší všechny právní normy, které odporují ustanovení nového normativního aktu. Nutno vždy zjistit, jaké normativní právní akty byly zrušeny. b) derogační ustanovení – obsahují taxativní výpočet všech zrušených normativních aktů. Není třeba zjišťovat, jaké právní normy se zrušují. Derogační pravidla – pravidla platí pro stejný okruh případů normativních právních aktů: Platí, že: a) daná pravidla se použijí v daném pořadí, b) použitý termín „lex“ sice latinsky označuje zákon, ale jedná se spíše o pravidlo týkající se právní normy. Derogační pravidla jsou tato: a) Lex superior derogat inferiori. b) Lex specialis derogat generali. c) Lex posterior derogat priori. PRAMENY PRÁVA (POJEM, TYPOLOGIE) Prameny práva: formy, ve kterých je objektivní právo obsaženo. Pravidla, která nemají ve státě uznanou formu pramenů práva, nejsou právními normami. Třídění pramenů práva: - Podle jejich formy: a) psané - zákony a jiné normativní akty, popř. normativní smlouvy, b) nepsané - např. právní obyčeje, obecné právní zásady, - Podle jejich druhu: Prameny práva se dělí zpravidla na: a) právní normy, které vydávají státní orgány s legislativní pravomocí (zákony a jiné normativní právní akty – právní předpisy), Normativní právní akty – výsledek normotvorné činnosti orgánů veřejné moci (legislativní činnost) obsahující právní normy. Legislativní proces – proces tvorby normativních právních aktů, který je regulovaný pravidly zakotvenými v právních normách. Základní pravidla bývají zpravidla obsažena v ústavě. - Užší smysl pojmu legislativní proces: proces směřující k vydávání zákonů, - Širší smysl pojmu legislativní proces: proces směřující k vydávání nižších normativních aktů. Legislativní proces řeší otázky: - kdo má pravomoc tvořit právní normy a jaké právní síly jsou dané normy, - jaká je prostorová působnost při tvorbě právních norem (prostorová, časová, osobní a věcná). - jakým způsobem se vytvářejí právní normy (kdo, jak a komu předkládá návrh právních norem, jak se návrh právních norem projednává, přijímá, schvaluje, podepisuje a vyhlašuje). Druh normotvorné pravomoci a působnosti - určuje, jaký stupeň právní síly vydaný normativní právní akt má. Podle stupně právní síly dělíme normativní právní akty na: aa) prvotní (primární) – zákony a ústavní zákony, ab) druhotné (sekundární) – nařízení vlády, vyhlášky ministerstev k provedení zákona apod. Nejvýznamnější druh normativních aktů: zákony (výraz nejvyšší státní moci, při tvorbě zákonů státní moc není vázána žádnými jinými vyššími prameny práva), ústavní zákony (zvláštní druh zákonů, odlišuje se od ostatních zákonů formou). Ústava je druh ústavního zákona, jde o komplexní úpravu základních vztahů ve společnosti – institucionální úprava fungování společnosti). Podle procedury přijetí zákonů se ústavy dělí na: a) rigidní (tuhé, strnulé) ústavy – pro vydání ústavy je stanovena zvláštní procedura zabezpečující stabilitu ústavy a ústavních zákonů (nestačí prostá většina hlasů, ale většina kvalifikovaná). b) flexibilní (pružné) ústavy - pro vydání ústavy a ústavních zákonů není stanovena žádná zvláštní zákonodárná procedura, liší se jen tím, že se za ústavní označují. b) právní obyčeje – je pramenem práva za splnění následujících předpokladů: ba) je nezbytné dlouhotrvajícího masového uskutečňování konkrétního chování a současná existence povědomí o tom, že je toto chování nejen vhodné, ale i závazné, bb) vyžaduje se jasnost obyčeje (pravidla obyčeje), bc) – je nezbytné, aby státní moc aplikovala obyčejová pravidla a vynucovala jejich dodržování. Právní obyčej je formou spontánní tvorby práva. c) precedenty (především soudní rozhodnutí –jedná se o rozhodnutí státních či státem pověřených orgánů, kterými se řídí případy dosud právními normami neupravené za předpokladu, že toto rozhodnutí se aplikuje na další podobný případ. Jedná se o individuální právní akt státního orgánu, který se opakovaným použitím na obdobné případy stává obecně akceptovatelným a závazným. Použitím na obdobné případy se precedent stává závazným. Precedent je jako určitý pramen práva akceptován ve Velké Británii (a obecně v anglosaském právu), ale v českém právu precedent nemá povahu pramene práva. d) smlouvy normativního charakteru (normativní smlouvy) – pramenem práva se stávají, jsou-li závaznými pro celou skupinu právních vztahů, které se musí utvářet v souladu s touto normativní smlouvou. . Nejčastějším pramenem právní úpravy jsou mezinárodní smlouvy v oblasti mezinárodního práva. V některých zemích jsou pramenem práva též kolektivní smlouvy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. e) obecné právní zásady a jurisprudence – obecné právní zásady, které jsou aprobovány právem, např. zásada poctivého obchodního styku, TYPY PRÁVNÍ KULTURY Typem právní kultury rozumíme systémy práva, které se vyvinuly historicky na určitém území, kde působí. Rozdíly v právní kultuře spočívají v a) přístupu k pramenům právní úpravy, včetně důrazu na psané normativní právní akty, b) míře kazuistiky a úloze judikatury, c) roli laického prvku v soudnictví, d) vlivu náboženství na právo. - Hlavní typy právní kultury: a) kontinentální evropský typ – uplatňuje se v evropských státech mimo Anglii, a převážné většině států, které byly v minulosti državami evropských koloniálních států. Hlavním pramenem práva je zákon (dle angloamerického práva nazvané „civil law“). Vychází především z římského práva. Postupně se kontinentální evropské právo sbližuje s anglosaským právem, neboť vzrůstá vliv judikatury (soudních rozhodnutí). Často právní materie bývá upravena kodexy (zákoníky). b) angloamerický (anglosaský) typ – tzv. common law se uplatňuje v Anglii a většině dřívějších britských kolonií (USA /s určitými zvláštnostmi/, Kanada /Québec/ a Austrálie). Převažují soudní rozhodnutí (precedenty) a právní obyčeje. Postupně se i tento typ právní kultury sbližuje s kontinentálně evropským typem práva, V zemích, kde platí common law se přijímají zákony a jiné právní předpisy. Kodexy práva jsou spíše výjimkou. c) ostatní typy právní kultury – vycházejí z obou předchozích právních systémů, někdy velký vliv náboženství, například: ca) japonská právní kultura – od 19. stol. ovlivněny kontinentálně evropským vzorem, po II. světové válce vzrůstá vliv common law. cb) čínská právní kultura – kodifikacemi se od let 1929-1932 zčásti přibližovalo kontinentálně evropskému typu, po II. světové válce nastal specifický vývoj. Koncem 70. let započala ekonomická transformace, v posledních letech je čínské právo ovlivněno jak kontinentálním typem právní kultury, tak americkým common law, zejména v oblast obchodního práva. cc) islámská právní kultura (šaría) – je postaveno na základech islámu a islámských pramenů práva (Korán, hadísy). Existují i smíšené právní systémy – québecké právo, jihoafrické právo (Roman-Dutch Law/Romeins-Hollandse reg.) Právní odvětví – rozlišují se podle předmětu regulace. Právní odvětví se mohou dělit na: a) klasická (tradiční) – občanské právo, obchodní právo apod. a b) neklasická (průřezová) – medicínské právo, inženýrské právo, energetické právo. Klasické členění právních odvětví: a) odvětví práva soukromého: b) odvětví práva veřejného: - ústavní právo - občanské právo hmotné, - správní právo, - obchodní právo, - finanční právo, - pracovní právo, - právo sociálního zabezpečení, - právo duševního vlastnictví, - trestní právo, - občanské právo procesní, Vypracoval: JUDr. Radim Kříž, Ph.D. s využitím podkladů od JUDr. Václava Pilíka, Ph.D., 2024