PODKLAD PRO PŘEDMĚT ÚVOD DO PRÁVNÍHO ŘÁDU A SYSTÉMU PRÁVA CEVRO, vysoká škola 2. přednáška Právní řád České republiky (stavba, systém právních předpisů, význam judikatury). Právo Evropské unie, systém jeho pramenů a jeho vztah k českému právnímu řádu. Mezinárodní právo, systém jeho pramenů a jeho vztah k českému právnímu řádu. PRÁVNÍ ŘÁD ČESKÉ REPUBLIKY (STAVBA, SYSTÉM PRÁVNÍCH PŘEDPISŮ, VÝZNAM JUDIKATURY) Pojem právních předpisů v ČR obecně: - jsou v teorii nazývány normativními právními akty; jsou právně závazné, a to obecně. - publikace právních předpisů je nezbytná (spojeno se zásadou ignorantia legis non excusat – neznalost zákona neomlouvá, každý si může zjistit platné právo) – zák.č. 222/2016 Sb., o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv a o tvorbě právních předpisů vyhlašovaných ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv (zákon o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv). Prameny práva České republiky: a) mezinárodní Smlouva o přistoupení České republiky b) zákony a jiné normativní akty orgánů České republiky c) specificky určité nálezy Ústavního soudu České republiky, d) mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána. K pramenům práva České republiky: Ad a) mezinárodní Smlouva o přistoupení České republiky (a dalších 9 států) k Evropské unii a určité další prameny evropského práva – Smlouva schválena v referendu, publikována v ČR pod č.j. 44/2004 ve Sbírce mezinárodních smluv. Ad b) zákony a jiné normativní akty orgánů České republiky – lze třídit se podle různých hledisek: ba) podle toho, kdo má pravomoc vydávat normativní akty – působnost orgánů, procedura jejich vydání a forma jejich vydání. bb) podle toho, zda se jedná o prvotní nebo odvozené normativní akty, bc) podle stupně právní síly normativních aktů. V ČR mají pravomoc vydávat právní normativní akty baa) Parlament, popř. Senát Parlamentu, bab) určité orgány výkonné moci, bac) určité orgány územních samosprávných celků., Druhy normativních aktů jsou: bba) zákonodárné akty – zákony, včetně ústavních zákonů, zákonná opatření Senátu. Jsou prvotní, originární prameny práva nejvyšší právní síly. Ústava musí být měněna nebo doplňována jen ústavním zákonem. Ústava – kromě obecného ustanovení (čl. 9 odst. 1 Ústavy) nadto vyžaduje výjimečně úpravu ústavním zákonem: - otázka referenda (čl. 1 odst. 2 Ústavy), - vytváření a rušení územních samosprávných celků (čl. 100 odst. 3 Ústavy), - změny státních hranic (čl. 11 Ústavy). Obyčejné zákony – vydávané a schvalované obyčejnou procedurou. K zákonům: - zákony jsou přijímány Parlamentem ČR (usnáší se na nich). - regulace Parlamentem - „Zákonodárná moc v České republice náleží Parlamentu.“ (viz čl. 15 odst. 1 Ústavy ČR); Legislativní proces u zákona: - Návrh zákona může podat (tzv. zákonodárná /legislativní/ iniciativa) poslanec, skupina poslanců, Senát, vláda nebo zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku. - Informace o procesu konkrétního předpisu je možno nalézt na: https://www.psp.cz/sqw/sntisk.sqw?F=N. - zákony publikovány ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv (od 2024), viz https://www.e-sbirka.cz/. Fáze legislativního procesu u zákonů: - Podání návrhu uplatněním tzv. zákonodárné iniciativy (návrhy se podávají Poslanecké sněmovně) - Projednání a přijetí zákona Parlamentem (nejprve Poslaneckou sněmovnou, poté Senátem), přičemž platí, že pokud Senát se o zákonu neusnese v třicetidenní lhůtě, platí, že byl zákon přijat). K přijetí usnesení každé z obou komor Parlamentu je třeba souhlasu nadpoloviční většiny přítomných jejích členů (přičemž každá komora je usnášeníschopná za přítomnosti alespoň 1/3 všech svých členů). V případě, že Senát návrh zákona zamítne, hlasuje o něm Poslanecká sněmovna znovu. Návrh je schválen, pokud o něm hlasuje nadpoloviční většina všech poslanců. Vrátí-li Senát Poslanecké sněmovně návrh zákona s pozměňovacími návrhy, sněmovna o něm hlasuje ve znění schváleném Senátem a tento návrh je přijat, vysloví-li s ním souhlas nadpoloviční většina přítomných poslanců za přítomnosti třetiny všech poslanců. Jestliže sněmovna neschválí návrh zákona ve znění schváleném Senátem, hlasuje znovu o návrhu zákona ve znění, ve kterém byl postoupen Senátu. Návrh zákona je přijat, jestliže je schválen nadpoloviční většinou všech poslanců. Návrh zákona o státním rozpočtu projednává a schvaluje jen Poslanecká sněmovna. - Přijatý zákon se postupuje prezidentu republiky. Prezident má právo do 15 dnů jej vrátit Poslanecké sněmovně s odůvodněním, která o něm opětovně rozhoduje ve znění předloženém Poslaneckou sněmovnou. Setrvá-li Poslanecká sněmovna na vráceném zákonu nadpoloviční většinou všech poslanců, zákon se vyhlásí, jinak platí, že nebyl přijat. - Přijatý zákon podepisuje předseda Poslanecké sněmovny, prezident republiky a předseda vlády. Fáze legislativního procesu u ústavních zákonů: - Platí na ně vše, co se týká zákonů, - Ústava požaduje změnu Ústavy pouze ústavními zákony (součástí ústavního pořádku je Listina základních práv a svobod) - Ústava je rigidní – Senát má při přijetí ústavních zákonů stejné postavení jako Poslanecká sněmovna. - K přijetí ústavního zákona je třeba v Poslanecké sněmovně souhlasu 3/5 většiny všech poslanců a 3/5 většiny přítomných senátorů (za předpokladu přítomnosti alespoň 1/3 všech senátorů). - Přijatý ústavní zákon nemůže být prezidentem republiky Parlamentu vrácen. K zákonným opatřením Senátu: - Povaha výjimečného nouzového pramene práva, - Zákonná opatření jsou přijímána Senátem, dojde-li k rozpuštění Sněmovny (Poslanecká sněmovna – na rozdíl od Senátu – může být za stanovených podmínek prezidentem republiky rozpuštěna, volby se pak konají do 60 dnů) – v tomto mezidobí má Senát pravomoc přijímat zákonná opatření ve věcech, které nesnesou odkladu, a to výhradně na návrh vlády. - Regulace Senátem - „ve věcech, které nesnesou odkladu a vyžadovaly by jinak přijetí zákona.“ (čl. 33 odst. 1 Ústavy). Legislativní proces u zákonného opatření Senátu: - Návrh zákonného opatření Senátu může podat jen vláda. - Informace o procesu konkrétního předpisu je možno nalézt na: https://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/dokumenty. - Zákonná opatření senátu podepisuje předseda Senátu, prezident republiky a předseda vlády, přičemž prezident nemá právo zákonné opatření vrátit. - Zákonná opatření musí být schváleno Poslaneckou sněmovnou, a to na její první schůzi; není-li schváleno, pozbývá další platnosti. - Zákonná opatření Senátu publikována ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv (od 2024). bbb) normativní akty orgánů výkonné moci: určitá rozhodnutí prezidenta republiky vydávané v mezích jeho působnosti stanovené Ústavou, a akty odvozené od zákonů (prováděcí předpisy), tj. nařízení vlády a právní předpisy (vyhlášky) ministerstev a jiných správních úřadů – nařízení krajské hygienické stanice, nařízení správy CHKO. K určitým rozhodnutím prezidenta: - Jde pouze o určitá rozhodnutí prezidenta obecné povahy, - Od normativních aktů orgánů výkonné moci se odlišují tím, že se nejedná o akty odvozené od běžných zákonů, nýbrž jsou vydávána v mezích působností, stanovených Ústavou v rámci tradičních institutů svěřovaných zpravidla hlavě státu v parlamentních republikách – jedná se o tyto akty prezidenta: (i) Udělení amnestie prezidentem republiky (normativní akt sui generis) (čl. 63 odst. 1 písm. j) a odst. 3 Ústavy (odlišit od udělení milosti, jenž je individuálním aktem (čl. 62 písm. g) Ústavy). - podmínkou platnosti amnestie je spolupodpis předsedy vlády a její vyhlášení, - má retroaktivní působnost (vztahuje se na činy uskutečněné před vyhlášením amnestie). (ii) Rozhodnutí prezidenta republiky obecné povahy, týkající se přenesení pravomoci sjednávat mezinárodní smlouvy - vyžaduje se opět kontrasignace (čl. 63 odst. 1 písm. b) a odst. 3 Ústavy), - vyhlašuje se rovněž ve Sbírce zákonů. K nařízením vlády: - Nařízení vlády jsou vydávána vládou. - Regulace nařízením vlády - „K provedení zákona a v jeho mezích je vláda oprávněna vydávat nařízení.“ (čl. 78 větu první Ústavy). Legislativní proces u nařízení vlády: - Kdo může podat návrh nařízení vlády, není zvlášť upraveno. - K přijetí nařízení vlády je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech členů vlády, přičemž je podepisuje předseda vlády a příslušný člen vlády. - Informace o procesu konkrétního předpisu je možno nalézt: https://odok.cz/portal/veklep/hledat. - Nařízení vlády publikována ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv (od 2024). K vyhláškám ústředních orgánů státní správy: - Vyhlášky jsou vydávány ministerstvy nebo jinými ústředními správními úřady. - Regulace vyhláškami ústředních orgánů státní správy - „Ministerstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy mohou na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny.“ (čl. 79 odst. 3 Ústavy). - zmocnění vlády k vydávání nařízení – viz v čl. 78 větě první. Legislativní proces u vyhlášek ministerstev: - Kdo může podat návrh vyhlášky ministerstev, není zvlášť upraveno. - Informace o procesu konkrétního předpisu viz https://odok.cz/portal/veklep/hledat. - K publikování těchto vyhlášek slouží Sbírka zákonů a mezinárodních smluv (od 2024). bbc) obecné závazné vyhlášky územních samosprávných celků – upravují v mezích zákona určité skutečnosti, jedná se o obecně závazné vyhlášky krajů a nařízení krajů a obecně závazné vyhlášky obcí a nařízení obcí. K obecně závazným vyhláškám a nařízením územních samosprávných celků (obcí a krajů): - Obecně závazné vyhlášky obcí/ krajů jsou vydávány – zastupitelstvem (jde o vyhrazenou pravomoc), a to – v samostatné působnosti. - Regulace obecně závaznými vyhláškami a nařízeními samosprávných celků – je dána působností zastupitelstev (čl. 104 odst. 3 Ústavy). - Nařízení obcí/ krajů jsou vydávána – radou (jde o vyhrazenou pravomoc), a to – v přenesené působnosti. Regulace nařízeními obcí (krajů) – je dána stejným ustanoveným a stejně jako u vyhlášek ministerstev a jiných ústředních správních úřadů (čl. 79 odst. 3 Ústavy). Legislativní proces u obecně závazných vyhlášek a nařízení územních samosprávných celků: - K publikování těchto předpisů slouží Sbírka právních předpisů územních samosprávných celků a některých správních úřadů - viz https://sbirkapp.gov.cz/vyhledavani. Jak uvedeno výše, pro aplikaci norem jej nezbytné právní předpisy publikovat – (s výjimkou norem obsažených v předpisech územních orgánů) – ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv. S publikací právních předpisů ve Sbírce zákonů souvisí zásada Iura novit curia (soud zná právo). V soudním řízení není třeba právní předpisy publikované ve Sbírce zákonů dokazovat. V případě předpisu nevyhlášeného ve Sbírce zákonů (nařízení kraje nebo vyhláška obce) může být předmětem dokazování platnost a účinnost takového předpisu (v relevantní době odpovídající posouzení důvodnosti příslušného nároku). Ad c) specificky určité nálezy Ústavního soudu České republiky – vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby. K nálezům Ústavního soudu České republiky: - Určité druhy nálezů ÚS se vyhlašují ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv, ostatní nálezy, popř. usnesení, se uveřejňují každoročně ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu po skončení každého kalendářního roku. - Rozhodnutí Ústavního soudu České republiky z hlediska jejich povahy se rozlišují na: (i) Nálezy, jimiž ÚS rozhoduje o zrušení zákonů a jiných právních předpisů či jejich jednotlivých ustanovení pro rozpor s pramenem práva (normativním aktem či mezinárodní smlouvou) vyšší právní síly (vyhlašují se ve Sbírce zákonů). (ii) Ostatní nálezy, popř. usnesení ÚS (rozhodnutí v individuálních případech), obsahující v odůvodnění právní názor, který může mít význam obecně závazného výkladu ústavního zákona pro analogické případy. Ad d) mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána – mezinárodní smlouvy se stávají součástí právního řádu a mají přednost před zákonem. Ústava (čl. 49 Ústava) určuje mezinárodní smlouvy, které před ratifikací vyžadují schválení Parlamentem (oběma komorami): a) upravující práva a povinnosti osob, b) spojenecké, mírové a jiné politické, c) z nichž vzniká členství České republiky v mezinárodní organizaci, d) hospodářské, jež jsou všeobecné povahy, e) upravující další věci, jejichž úprava je vyhrazena zákonu. Zvláštní druhy mezinárodních smluv: jimiž se některé pravomoci orgánů ČR přenášejí na mezinárodní organizace nebo instituce – ty musí být schváleny před ratifikací třípětinovou většinou všech poslanců a třípětinovou většinou přítomných poslanců. Žádné mezinárodní smlouvy - na rozdíl o zákonů – nejsou ex post přezkoumatelné Ústavním soudem z hlediska jejich souladu s ústavním zákonem. Z tohoto důvodu Ústavní soud rozhoduje o souladu mezinárodní smlouvy s ústavním pořádkem před její ratifikací, a do doby, než je o jejím souladu s ústavním pořádkem rozhodnuto, nemůže být ratifikována. K mezinárodním smlouvám: - Sjednávání a ratifikace mezinárodních smluv – pravomoc prezidenta, který může sjednávání podle zmocnění Ústavou, přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy. - Ratifikace následuje po schválení Parlamentem. - Rozhodnutí prezidenta obecné povahy, týkající se přenesení pravomoci k sjednávání mezinárodních smluv, se vyhlašují ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv. Legislativní proces u mezinárodních smluv: - Ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv se vyhlašují i mezinárodní smlouvy, k jejichž platnosti není třeba schválení Parlamentem a ratifikace. - V případě, že je pro výklad mezinárodní smlouvy rozhodující znění v cizím jazyce, vyhlásí se mezinárodní smlouva v cizím jazyku a zároveň se publikuje její znění v českém jazyce. Hierarchie právních předpisů v České republice: - vychází z Ústavy ČR, - je dvouúrovňová, takže lze rozlišit právní předpisy primární (zákonné) a sekundární (podzákonné); terciální nejsou přípustné. PRÁVO EVROPSKÉ UNIE, SYSTÉM JEHO PRAMENŮ A JEHO VZTAH K ČESKÉMU PRÁVNÍMU ŘÁDU Evropské právo je možno chápat jako hybridní systém, zahrnující elementy mezinárodního a vnitrostátního práva. Právní základ evropské integrace tvoří tzv. primární a sekundární právo Evropských společenství. Primární právo: tvořeno soustavou mezinárodních smluv. Tvoří je především čtyři zakládající smlouvy, vyjadřující ekonomickou a posléze politickou integraci. Prvním krokem bylo vytvoření Evropského společenství uhlí a oceli (Montánní unie) (1952) (Francie, SRN, Itálie, Itálie, státy Beneluxu). V roce 1957 byly mezi stejnými státy uzavřeny Římské smlouvy o ustavení Evropského hospodářského společenství (EHS) a Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom). Sloučením orgánů těchto tří mezinárodních organizací vznikla Evropská společenství (ES, EC - European Communities) (1967). Následně pak uzavřena Maastrichtská smlouva (Smlouva o Evropské unii) (01.11. 1993) – záměr vytvořit hospodářskou, měnovou a politickou unii (12 zemí) – tři pilíře: první pilíř: spolupráce v oblasti ekonomické, druhý pilíř: spolupráce v oblasti mezinárodní a bezpečnostní politiky, třetí pilíř: spolupráce v oblasti justice a policie v trestních věcech. Evropská unie však na základě této smlouvy nenahradila Evropská společenství, nýbrž je doplnila, aniž získala právní subjektivitu. V právní oblasti se to projevuje určitou diferenciací mezi právem komunitárním (primárním a sekundárním) a právem unijním (které nemá bezprostřední závaznost v členských státech). Maastrichtská smlouva byla novelizována: - Amsterdamskou smlouvou, - Niceskou smlouvou. Evropský soudní dvůr zformuloval dvě stěžejní zásady evropského komunitárního práva: - zásada aplikační přednosti práva EU před národním právem (rozsudek Costa vs Enel, 1964) – v případě kolize mezi ustanovením evropského a národního práva má vždy přednost právo evropské. - zásada aplikační přednosti práva ES znamená, že primární a sekundární právo evropské právo je přímo závazné ve vztahu k vnitrostátním subjektům, přičemž u směrnic to platí jen v případě, není-li jejich občas včas a řádně implementován v právním řádu členského státu (rozsudky Van Gend en Loos /1963/, Francovich /1991). Uplatnění obou zásad je limitováno zásadou subsidiarity vycházející z toho, že svěřená jím působnost je vykonávána orgány EU jen v rozsahu, který překračuje efektivní možnosti členských států v dané oblasti a ovšem i rozsahem působnosti, které členské státy ES/EU svěřily. Sekundární právo: je přijímáno v legislativní činnosti, na které se podílejí Evropská komise, Rada EU a zpravidla i Evropský parlament. Nařízení: bezprostřední závazný pramen sekundárního práva, který má obecnou závaznost pro všechny členské státy a jejich subjekty. Směrnice: obsahují teleologické normy, závazné co do cíle, který mají dosáhnout, nikoliv však prostředek jeho dosažení. Není-li implementace směrnice včas, má bezprostřední účinek. Rozhodnutí: je závazný právní akt, nemá však obecnou platnost. Doporučení a stanoviska: představují právně nezávazné akty (tzv soft power). MEZINÁRODNÍ PRÁVO, SYSTÉM JEHO PRAMENŮ A JEHO VZTAH K ČESKÉMU PRÁVNÍMU ŘÁDU Pojetí tradičního (dualistického) mezinárodního práva: pouze upravuje vztahy mezi státy, kdežto národní (vnitrostátní) právo vztahy mezi subjekty v mezích jurisdikce určitého státu. Z mezinárodního práva tedy vyplývají práva a povinnosti jen státům v jejich vzájemných vztazích. Jejich závaznost je dána implementací do vnitrostátního práva. Dokud nedojde k jejich implementaci, je nutno se řídí vnitrostátním právem, i kdyby bylo v rozporu s mezinárodním právem. Pojetí nadřazenosti mezinárodního práva nad právem vnitrostátním: lze vyvozovat vzájemnou povinnost států, plynoucí z mezinárodněprávní úpravy, zajišťovat tento soulad uvnitř státu; v případě rozporů tedy změnami ve vnitrostátním právu. Ke vztahu mezinárodního a vnitrostátního práva jsou v zásadě dva přístupy, a to - monismus (jde o jeden systém, a potom je třeba si položit otázku, jak se vyrovnat s rozpory mezi mezinárodními a vnitrostátními normami), a to s primátem - buď práva vnitrostátního, - nebo práva mezinárodního (to jsou dva přístupy k řešení zmíněného rozporu), - dualismus (jde o dva systémy, a potom je třeba si položit otázku, jak se stát vyrovná s mezinárodněprávními závazky ve svém vnitrostátním právu). Recepcí mezinárodního práva se obecně rozumí recepce do práva vnitrostátního. Rozlišují se tyto její formy: - inkorporace („vtažení“ obsahu prostřednictvím inkorporační klauzule ve vnitrostátním právu), - transformace (přesné přenesení obsahu do pramene vnitrostátního práva), - adaptace (přibližné přenesení obsahu do pramene vnitrostátního práva), popř. - adopce (osvojení si obsahu vnitrostátními orgány při jejich praxi) – tato forma se uplatňuje především (ne výlučně) v angloamerických právních řádech. Vypracoval: JUDr. Radim Kříž, Ph.D. s využitím podkladů od JUDr. Václava Pilíka, Ph.D., 2024