PODKLAD PRO PŘEDMĚT ÚVOD DO PRÁVNÍHO ŘÁDU A SYSTÉMU PRÁVA CEVRO, vysoká škola 4. přednáška Aplikace práva. Interpretace práva. APLIKACE PRÁVA Právo je uskutečňováno chováním těch subjektů, kterým jsou určeny právní normy, resp. chováním nositelů subjektivních práv a povinností. Lidské chování se podle vztahu k právním normám dělí na: a) chování v souladu s právem, b) chování z rozporu s právem. Účelem práva je regulovat v nezbytné míře lidské chování. Při aplikaci práva - orgány veřejné moci na základě své pravomoci a kompetence vydávají jako výsledek své činnosti individuální právní akty (akty aplikace práva) (např. rozsudek soud o rozvodu manželství, rozsudek o neplatnosti výpovědi z pracovního procesu), - se neomezuje jen na vydávání aktů aplikace práva, ale zahrnuje kontrolní a organizační činnost, která nekončí vydáním aktů aplikace práva, V procesu rozhodování konkrétního případu je nezbytné rozlišovat: a) zjištění skutkového stavu (dokazování) řešeného případu (quaestio facti) – zjišťují se pravda o faktech tvořících skutkovou podstatu daného případu, zde je možno rozlišovat proces poznávací, logický a hodnotící; b) zjištění právních norem (řešení právních otázek), podle nichž případ musí být řešen a výklad (interpretaci) těchto norem (quaestio iuris) – posoudí se jaké normy se použijí, vyloží se a posoudí se zda je možno použít analogii, zde je možno rozlišovat proces poznávací, logický a hodnotící; c) po zjištění skutkového stavu a po určení právní normy přistoupí státní orgány k vydání rozhodnutí ve věci samé. Ad a) Zjištění skutkového stavu, dokazování: - teorie aplikace práva vychází z poznatelnosti pravdy, jedná se o proces, nikoliv jednorázový proces, má různá stádia aktivního hledání, jehož výsledkem je zjištění pravdy, - v procesu poznávání je předmětem poznání událost, která nastala v minulosti, - jedná se poznání zprostředkovné, nepřímé, které nahrazuje přímé nazírání dané události, - na základě důkazů se zjišťuje pravdivost tvrzení (klasické je to v případě trestního řízení), - přímé poznání existuje pouze u svědků dané události, kteří byli schopni poznat zjišťované skutečnosti, - některé skutečnost a fakty existují i po dokonání činu (klasicky při trestné činnosti výsledky trestné činnosti (padělek zboží), nebo místo, kde byl spáchán trestný čin, - v procesu řízení je způsobem pravdivého zjištění skutečnosti oceňování a vyhodnocení důkazů, jehož cílem je zjistit pravdu (předložení důkazů, vyhodnocení souhrnu důkazů v jejich vzájemné souvislosti /jejich kvality a vlastností/), - hodnocení důkazů je aktivním procesem zjišťování pravdy, který vrcholí vývodem státního orgánu o zjištění existence nebo neexistence určitých skutečností, - v případě, kdy neexistuje možnost zjistit relevantní skutečnosti, postupuje se v civilním řízení podle zásady, že soud usiluje o zjištění maximální pravděpodobnosti, přičemž odstraňuje v maximální míře jakékoliv rozumné pochybnosti, - v případě, kdy neexistuje možnost zjistit relevantní skutečnosti, postupuje se v trestním řízení podle zásady, že v pochybnostech má být rozhodnuto příznivěji pro obžalovaného (tzv. zásada in dubio pro reo), Ad b) Zjištění právních norem (řešení právních otázek): - někdy může být zjištění právní normy, kterou je třeba aplikovat na daný případ, složité, a to z toho důvodu, že několik různých právních norem upravuje obdobné případy, které se liší pouze některými znaky, - případ musí být v zásadě posuzován podle právní normy, která jej předvídá a upravuje, - výjimkou jsou případy, kdy se má rozhodovat o věci, která vůbec nespadá do pravomoci orgánu veřejné moci (v takovém případě musí státní orgán konstatovat, že daný případ nemá právní význam a řízení v takových případech přeruší), - orgán aplikující právo v procesu aplikace musí určit odpovídající právní normu, musí zjistit, zda je norma platná, zda byla nebo nebyla změněna nebo zrušena, ověřit oficiální text (Sbírka zákonů a mezinárodních smluv; jinak text v odborných publikacích, komentářích a učebnicích není autentický), zjistit, zda není v rozporu se zákonem, provést výklad normativního aktu (zpravidla zákona), - zásada, že všechny normativní akty nižší právní síly musí být v souladu s normativními akty vyšší právní síly, Ad c) Vydání rozhodnutí ve věci samé: - dochází k tomu po dovršení procesu zjištění právní normy, - rozhodnutí musí být důsledně zákonné, jde zejména o zajištění přísného dodržování právních norem, zároveň však zabránit právnímu formalismu, - značný význam má určení pravomocí a působnosti (kompetence) orgánů při aplikaci práva a tvorbě individuálních právních aktů, - aktem je vázán orgán též orgán, který jej vydal. Akty aplikace práva a jejich klasifikace: - představuje rozhodnutí o konkrétních (subjektivních) právech a povinnostech, jehož jsou zpravidla tyto součásti: (i) vlastní rozhodnutí (úvodní část), výrok orgánu /u soudu - enunciát/), (ii) odůvodnění rozhodnutí (argumentace právními normami a jejich interpretaci), (iii) poučení o opravných prostředcích. Účinnost aktu aplikace práva: - rozumí se tím, že akt aplikace práva je způsobilý vyvolat zamýšlené právní účinky, - nastává buď ten den, který je v aktu aplikace práva stanoven, nebo v den, oznámení obsahu aktu aplikace práva subjektům, jímž je určen, pokud účinnost aktu nemůže být odložena určitými prostředky, stanovenými právními normami (např. odvoláním v občanském soudním řízení), - při použití opravného prostředku, účinnost nastává až po rozhodnutí o prostředku, který má odkladný účinek, není-li následek odkladného účinku vyloučen, - pro akty aplikace platí presumpce správnosti aktu – vydaný akt je účinný, považuje se za bezvadný, - vady aktu aplikace práva lze napadnout řádnými opravnými prostředky, - je třeba odlišovat paakty – nicotné právní akty – nemají žádné právní důsledky, právně neexistují, např. vydá-li akt orgán, který není orgánem veřejné moci nebo nemá příslušnou pravomoc či je nepochybně nelegální (soud vydá zákon, starosta obce uloží trest odnětí svobody, soud vynese trest smrti (§ 27 TZ)), Právní moc aktu aplikace práva: - právní moc rozsudku nebo jiného aktu aplikace práva nastává okamžikem, nelze-li jej napadnout řádným opravným prostředkem (odvoláním, námitkami, rozkladem), - nabytím právní moci se akt stává závazným (tzv. materiální stránka právní moci) a nezměnitelným (tzv. formální stránka právní moci), - věc pravomocně rozhodnutá se označuje jako res iudicata a vzniká překážka věci rozhodnuté (res iudicatae), přičemž nelze o věci znovu jednat (ne bis in idem), - výjimečná je možnost mimořádných opravných prostředků (např. obnova řízení, stížnost pro porušení zákona, žaloba pro zmatečnost, dovolání) – připuštěny v případě, že se dodatečně objeví zásadní skutečnosti, které dříve nebyly známy, tedy jestliže jsou dodatečně zjištěny základní vady z hlediska skutkového stavu nebo zjištěn podstatné právní vady. Vykonatelnost aktu aplikace práva: - vykonatelností aktu aplikace práva se rozumí možnost vymoci určitými právními prostředky (např. výkonem rozhodnutí), aby povinné subjekty splnily své povinnosti stanovené aktem aplikace práva, pokud tak neučinily dobrovolně, - vykonatelnost není shodná s účinností a právní mocí, může časově s nimi splývat, zpravidla tomu tak není, Dělení aktů aplikace práva: Podle toho, z jakého podnětu mohou být vydány: (i) individuální právní akty vydávané z iniciativy orgánu, který akt vydává (např. řízení o zrušení společnosti s likvidací z důvodů nedodržení pravidel o nabývání vlastních akcií), (ii) individuální právní akty vydávané na základě vnějšího podnětu (např. řízení o umoření listin), Podle toho, jaké právní následky jsou s aktem aplikace práva spojeny: (i) akty konstitutivní - jsou skutečnostmi, se kterými je spojen vznik, změnu a zánik subjektivních práv a povinností, dochází ke konstituování nové právní skutečnosti (např. rozsudek o rozvodu manželství), - působí zásadně od okamžiku vydání aktu aplikace práva (tj. ex nunc), (ii) akty deklaratorní – jsou skutečnostmi, které deklarují autoritativně existenci subjektivních práv a povinností, resp. právního vztahu (např. usnesení soudu o zápisu jednatele s.r.o. do obchodního rejstříku), - působí zpravidla od okamžiku, kdy subjektivní práva a povinnosti vznikly (tj. ex tunc), Osvědčení:´ - odlišuje se od deklaratorních aktů, - jedná se zpravidla o písemný dokument, v němž kompetentní státní orgán dosvědčuje, že určitá skutečnost nastala, existuje nebo trvá, nebo existoval či existuje určitý právní stav (manželství, státní občanství), - samotným vydáním osvědčení se nevzniká nová právní situace, ani se nemění právní stav, - má povahu veřejné listiny, - rozdíl mezi deklaratorními akty a osvědčením spočívá mimo jiné v tom, že deklaratorní akt je vydán státním orgánem právě z těch důvodů, že došlo k neshodě o existenci nebo o rozsahu určitého práva a povinnosti, zatímco u osvědčení se jedná zpravidla o skutečnosti, o něž není v době vydání osvědčení spor, Podle toho, kdo je vázán individuálním právní aktem: a) na akty, jimiž jsou vázány všechny státní orgány, organizace i občané (např. rozhodnutí soudu o osvojení) b) na akty, které jsou závazné pouze pro státní orgány a účastníky, o jejichž právech a povinnostech se v procesu aplikace práva rozhoduje, (např. rozsudek o povinnosti dlužníka uhradit dluh). MODALITY TVORBY A REALIZACE NOREM - jedná se o postupy při tvorbě a uplatňování právních norem. Rozhodovací procesy a jejich fáze: - každý normotvorný rozhodovací proces má dvě základní fáze: (A) přípravná fáze rozhodnutí – tato fáze končí vypracováním návrhu rozhodnutí, (B) vydání samotného rozhodnutí. Ad (A): Stadia přípravy normotvorných rozhodnutí: (a) zjištění (shromáždění a zpracování) vstupních informací - informace nenormativní (faktografické) - o předmětu úpravy, - informace normativní –informace o normách, jimiž je proces závazně usměrňován, (b) hodnocení (axiologické stadium) Metody regulace: - každý normotvorný proces je usměrňován normami, - procesy, které se uplatňují v normotvorných procesech, závisejí na povaze norem, jimiž je proces usměrňován, Axiologická (hodnotová) problematika: - se rozlišuje podle toho, zda jde o rozhodovací proces: (i) uzavřený (programovaný) – je to takový systém, který nemá komunikaci s okolím v axiologickém stadiu rozhodovacího procesu, všechny rozhodovací procesy jsou v něm pevně dány a jsou považovány za nezávisle proměnné, - při tom programované rozhodování se uplatňuje při řešení problémů dobře strukturovaných, standardních, často se vyskytujících a pravidelně se opakujících, - v axiologickém stadiu rozhodování se uplatňují pouze momenty, které představují „interval konstantnosti“ v daných společenských vztazích v dané fázi jejich vývoje a jsou pojaty jako relativně neproměnné, - mohou být vyjádřeny konečným počtem konečných matematicko-logických formulí, (ii) otevřený, - je to systém, který komunikuje během řešení rozhodovacího problému s okolím, v tomto systému jsou rozhodovací premisy považovány za závisle proměnné, jejichž vznik má být zkoumán a které mají být vysvětleny, Ad (B): Fáze přijetí rozhodnutí. - po vyhodnocení podmínek a okolností vydá státní orgán právní normu. - v rámci procesu přijímání právní normy se státní orgán zabývá otázkou rozsahu výkladu právní normy, - pro proces, ve kterém dochází k „dotváření práva“ jeho interpretací, je typický výklad kazuální (kazuistika tvorby právních norem) – lze se s ním shledat v interních instrukcích (vnitřních) předpisech především ústředních správních orgánů, - zvláště relevantní je kazuální výklad, který bývá v odůvodňovací části soudních rozhodnutí, zejména rozhodnutí soudů vyšších stupňů, přičemž se vychází z výkladu vztahujícího se k individuálnímu případu, o němž je rozhodnuto výrokem, - výklad, obsažený v odůvodnění, může být však vztahován na všechny případy téhož druhu, byť nikoli na všechny případy téhož druhu, byť nikoli na všechny případy regulované danou právní normou, Příklad: - příkladem obecných, ale zároveň zcela konkrétních hypotéz, mohou být ustanovení zákona o sociálním zabezpečení o starobním důchodu: např. starší ustanovení: „Jestliže občan byl zaměstnán nejméně 25 roků a dosáhl věku alespoň 60 let (hypotéza), má nárok na starobní důchod.“ (dispozice). Hypotéza: - je obecná, vztahuje se na všechny případy stejného druhu a neurčeného počtu, zároveň je však zcela konkrétní, Dispozice: - je následujícími ustanoveními (o výši, zvýšení, nejvyšší a nejnižší výměře důchodu) v zákoně zcela konkretizována, INTERPRETACE PRÁVA - rozumí se tím výklad práva, tj. právního textu (zákonů, dalších právních předpisů a jiných písemných pramenů práva), ale kromě toho také smluv a jiných jednostranných právních jednání (např. závěť), - výkladem práva rozumíme objasnění smyslu a obsahu právních norem, vyjádřených v normativních aktech, za účelem jejich pochopení a používání v souladu s principy zákonnosti. - cílem interpretace je objasnit smysl textu právní normy, který vystupuje jako objekt interpretace práva, zejména ve vztahu k následné aplikaci práva či jiné formy realizace práva. Funkce interpretace práva: a) heuristická (hermeneutická) funkce, b) mocenskoorganizační funkce v oblasti práva, c) argumentační funkce. Ad a) heuristická (hermeneutická) funkce: - znamená v podstatě metodu správného výkladu a chápání textů (zejména náboženských, právních a filozofických), - jedná se o integrální složku poznání, a obvykle bývá považována za složku finální, což je s ohledem na poznávací proces relativní, - v řadě oborů teoretické a praktické činnosti se prosazuje interpretační pluralita, která je součástí metodologické plurality, - pluralita a relativita se v oblasti práva dostává do rozporu se základními hodnotami, které od práva jako normativního systému očekávají, a kterými jsou: (i) hodnota právní jistoty (formální spravedlnosti): – právní norma by měla být předvídatelná, - jedná se o míru, do jaké se subjekt práva může spolehnout na to, zda v daném konkrétním případu bude rozhodováno stejně, - jedná se výraz určité spolehlivosti, nikoliv vždy nutně spravedlnosti, (ii) hodnota materiální spravedlnosti: – je založená na určitém rovném hodnocení, Normativita: - je především obecnost a z toho vyplývající rovnost a předvídatelnost, - čistě individuální a ad hoc formulované a zdůvodněné přijímané pravidlo není normou, - předem jednoznačně formulované a na všechny případy téhož druhu subsumovatelné pravidlo však může být ad hoc nepřiměřené a tudíž nespravedlivé, Co se týče praktické funkce práva: - oslabení hermeneutické funkce interpretace práva ve smyslu oslabení interpretačního pluralismu a relativismu, - problém neuzavřenosti vědeckých diskuzí při interpretaci právních norem při aplikaci práva, Ad b) mocenskoorganizační funkce v oblasti práva: - při interpretaci práva jde především o praktickou funkci práva, - v praxi přes interpretační pluralitu a relativitu právní praxe vyžaduje jednoznačný a svým způsobem konečný soud o obsahu dané právní normy, - spočívá v tom, že určité instituce jsou vybaveny v určitém, právními normami daném rozsahu, pravomocí podávat závazný výklad normativních právních textů a tím sjednocovat aplikační praxi, - panuje shoda, že ten, kdo pravidla tvoří, je nemá ex post závazně interpretovat, - při procesu uplatňování norem nejde o poznání pro poznání, ale o řešení konfliktu zájmů, k nimiž je právní systém povolán. Ad c) argumentační funkce: - interpretace je podstatnou složkou argumentace, - z hermeneutického hlediska jde pouze o určitou míru přesvědčivosti argumentů, - optimum spočívá v tom, že příslušná instituce (Nejvyšší soud, Ústavní soud, Evropský soudní dvůr) spojuje v sobě rovinu oficiální autority a rovinu přirozenou, danou přesvědčivou a konstantní argumentací obsaženou v odůvodnění svých rozhodnutí. Výklad práva a metody výkladu můžeme dělit podle různých hledisek. - Za nejvýznamnější lze považovat dělení: a) podle subjektu, který výklad provádí, b) podle metody a způsobu výkladu, c) podle poměru smyslu právní normy a jejího slovního vyjádření, d) podle dosahu výkladu. Ad a) Výklad práva podle subjektu, který výklad provádí: Podle toho, kdo (resp. který orgán nebo osoba) podává výklad, rozlišujeme zejména tyto druhy výkladu práva: aa) výklad Ústavního soudu ČR podle Ústavy, ab) výklad vyšších soudů, pokud je určen k sjednocování rozhodovací činnosti soudů, ac) výklad orgánů aplikujících právo, ad) doktrinární výklad, ae) oficiální výklad (interní, služebně závazný pro podřízené orgány a pracovníky). Ad aa) Výklad Ústavního soudu - není v současnosti závazný, avšak v praxi k němu soudy přihlížejí, - dojde-li po provedení řízení Ústavní soud k závěru, že zákon nebo jeho jednotlivé ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem, rozhodne nálezem, že se zákon nebo jednotlivá ustanovení zrušují dnem, který v nálezu určí. Ad ab) Výklad Nejvyššího soudu - v českém právu umožňuje zákon Nejvyššímu soudu přijímat v zájmu zajištění jednotnosti soudního rozhodování sjednocující stanoviska pro výklad práva, - tento druh výkladu není právně závazný, přesto však jej soudy zpravidla berou v potaz při rozhodování o konkrétních případech, především pro věcnou autoritu stanovisek Nejvyššího soudu. Ad ac) Výklad orgánů aplikujících právo - podávají státní orgány (soudy, orgány státní správy), které řeší individuální případy, - výklad je závazný pouze pro konkrétní řešený případ. Ad ad) Výklad doktrinální - je založen na vědeckém zkoumání platných právních norem, - je obsažen ve vědeckých pracích (např. monografiích, učebnicích, komentářích k zákonům), - není právně závazný, avšak ve značné míře ovlivňuje praxi. Ad ae) Výklad oficiální (výklad nadřízeného orgánu) - podává státní orgán pro podřízené orgány, organizace a zaměstnance, - tento výklad je pro podřízené orgány, organizace a zaměstnance závazný jako interní instrukce, - nemá však obecnou závaznost vůči třetím osobám, nezavazuje orgány, organizace a občany příslušnému orgánu nepodřízené, zejména nezavazuje soudy při jejich rozhodování, - v případech, kdy výklad podává orgán, který sám daný normativní akt vydal, hovoříme o výkladu autentickém. Ad b) Výklad práva podle metody a způsobu výkladu: Metodou výkladu právní normy rozumíme způsob postupu, kterým se snažíme dojít k pravdivým (vědeckým) poznatkům o smyslu textu zákona. Rozeznáváme zpravidla tyto metody výkladu práva: ba) jazykové, bb) logické, bc) systematické, bd) teleologické, be) historické. Ad ba) Metody jazykového výkladu - touto metodou se dospívá k základním poznatkům o smyslu slovního textu normativního aktu, v němž je vyjádřena právní norma, - lze tu rozlišovat jednak zjištění smyslu jednotlivých slov z hlediska poznatků sémantických a lexikálních, jednak objasnění smyslu slov a vět podle gramatických, morfologických a syntaktických pravidel, - text zákona či jiného normativního aktu je vyjadřován odborným jazykem, právním jazykem, jeho specifičnost je dána nároky na přesnost vyjadřování, snahou o odstranění neurčitostí a vágností. Ad bb) Metody logického výkladu - spočívají v tom, že smysl normy zjišťujeme pomocí vědeckých poznatků a pravidel formální logiky, - logickými postupy se zabývá logika jako věda, zkoumá zákonitosti zabezpečující správnost myšlenkových postupů a pravdivost jejich výsledků. Ad bc) Metody systematického výkladu - zjišťuje se smysl normy srovnáním s jinými normami, - normu nelze poznat, zkoumat a vyložit izolovaně, ale jen v souladu s jinými právními normami, v souvislostech celého právního systému. Ad bd) Metody teleologické a funkcionální - jsou někdy předpokladem náležitého výkladu a aplikace práva, - jejich úlohou je vystihnout smysl a funkci právní normy v souvislosti se sociálními podmínkami a potřebami, v nichž se má norma realizovat, neboť s vývojem společenských podmínek se někdy totiž mění funkce právní normy. Ad be) Historické metody - se zakládají na objasňování smyslu právní normy v historické souvislosti s cílem, který byl sledován jejím vydáním i ve spojitosti s historickými společenskými podmínkami, za kterých normativní akt nabyl platnosti, - u této metody výkladu se může přihlížet k důvodovým zprávám, osnovám zákona, veřejným diskusím, na jejichž základě byl normativní akt přijat. Ad c) Výklad práva podle poměru smyslu právní normy a jejího slovního vyjádření, Podle toho kdo (resp. který orgán nebo osoba) podává výklad, rozlišujeme zejména tyto druhy výkladu práva: ca) výklad doslovný (adekvátní), cb) výklad zužující (restriktivní), cc) výklad rozšiřující (extenzivní). Ad ca) Výklad doslovný (adekvátní) - používá se v případech, kdy smysl právní normy a jeho slovního vyjádření jsou identické, Ad cb) Výklad zužující (restriktivní) - je používán v případech, kdy smysl právní normy je užší než její slovní vyjádření, Ad cc) Výklad rozšiřující (extenzivní) - tento výklad naopak zjišťuje širší smysl právní normy než je její slovní vyjádření (např. čl. 4 odst. 1 Listiny základní práv a svobod stanoví, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích - samozřejmě povinnosti mohou ukládat i jiné normativní akty (nařízení vlády, vyhlášky apod.), pokud je dán zákonný podklad). Ad d) Výklad práva podle dosahu výkladu Podle dosahu tohoto výkladu zejména rozlišujeme: da) výklad jazykový, db) výklad kazuistický, dc) výklad individuální, Ad da) Výklad obecný - vztahující se na celou oblast působnosti právní normy (např. výklad pojmu „nevyužití kvalifikace zaměstnance“), Ad db) Výklad kasuistický - vztahující se na určitý druh případů upravených právní normou (např. nevyužití kvalifikace zaměstnance, který má více kvalifikací), Ad dc) Výklad individuální - vztahuje se k individuálnímu případu (např. nevyužití kvalifikace konkrétního zaměstnance). POUŽITÍ ANALOGIE V PRÁVU Státní orgán výjimečně při rozhodování individuálního případu může zjistit, že normativní akt na takový případ nepamatuje. V některých právních odvětvích se proto připouští rozhodnutí věci výslovně právem neupravené na základě aplikace práva podle analogie. Analogií zákona nazýváme postup, při němž se použije právní norma, která předvídá případ nejpodobnější (analogický). Analogii práva se nazývá postup, při němž se věc řeší na základě principů právního odvětví, popřípadě na základě obecných principů práva a smyslu systému právních pravidel, neboť neexistuje ani taková norma, která by upravovala obdobné vztahy. V platném českém právu je vyloučena aplikace podle analogie v oblasti trestního práva, pokud jde o posuzování trestnosti činu a stanovení trestu. Aplikace podle analogie se připouští v právu soukromém, zejména v oboru práva občanského. Vypracoval: JUDr. Radim Kříž, Ph.D., 2024, s využitím podkladů od JUDr. Václava Pilíka, Ph.D., a dále s využitím publikace Boguszak, J., Čapek, J, Gerloch, A.: Teorie práva, ASPI Publishing, Praha, 2004,